Místo úvodníku

Honza Hrbáček

Milá novačko, milý nováčku,

držíš v ruce svou první ročenku Horolezeckého oddílu Humanita. Než se začteš do popisů chrabrého zdolávání strmých horských stěn, atletických vápencových převisů a oblých chytů bouldrovek, chci ti povědět něco, co jsi možná již sám vypozoroval. (Dívky prominou, že se mluvnicky obracím jen k hochům, ač následující řádky jsou určeny oběma pohlavím.)

Náš oddíl čítá o něco méně než sto členů. Proto je jisté, že jsi je za své krátké pobývání mezi námi nemohl všechny ani potkat, natož poznat. Těch několik desítek lidí se – byť neoficiálně – podle svých zájmů člení na lezeckou, horolezeckou, vodáckou, turistickou, jeskyňářskou, floorbalovou a já nevím jakou ještě sekci. Jejich členstvo se leckdy prolíná a kombinuje. Někdy si říkáme, proč se vlastně nazýváme horolezeckým oddílem, když horolezectví z nás provozuje jen malá část. Neměli bychom se přejmenovat? Co třeba OO Humanita – Outdoorový oddíl Humanita, jak by se ti to líbilo? Uvádím to proto, abys pochopil, že nejen horolezectvím je živ člen našeho spolku, nýbrž i všeliké jiné záliby zde provozovati může.

Když jsme se včera s Gobem vraceli z Tater, jen tak jsme ve vlaku začali počítat. Kromě toho, že počet aktivně lezoucích jedinců v Humanitě jsme odhadli na zhruba dvacet, dospěli jsme ještě k jednomu, zajímavějšímu číslu. Pouhých deset členů je schopno a ochotno pro svoje kolegy a přátele něco uspořádat, domluvit, zařídit. Lhostejno, jde-li o fotosoutěž, týdenní pobyt v horách či sportovní klání. Ostatní se vezou. Je osmina až desetina hodně, nebo málo? Ponechávám na tvém shovívavém zvážení.

S časem, který v Humanitě strávíš, poznáš, že zdaleka ne vše u nás funguje jako mezi Hochy od Bobří řeky. Máme svoje řevnivosti, partičky, lidi, které na skále bezpečně odjistím, ale v hospodě si vedle nich už sedat nemusím. To vše je ve větší skupině normální. Každá společná akce ale tyto hroty otupuje a dává lidi dohromady. Neboj se proto být aktivní, angažovat se pro ostatní. Dobře víme, ty i já, že výsledek bude nejistý a pokaždé přitom poneseš svou kůži na trh.

Jestli jsi mezi nás přišel jen pro zápočet z TV, pravděpodobně jsi nedočetl ani sem. Pokud je tomu jinak, pak věz, že podoba oddílu a dokonce jeho bytí či nebytí za několik málo let závisí i na tobě samotném.

Výstupy roku 2002

a)   skály:         Kamýk, Bašta, Kocour v botách, 7+ OS               T. Radil

b)   písek:         Tisá, Africká věž, Houpačka, VIIIc AF                   T. Radil

c)   hory:           Cima Grande, Comici, 5+ A1         (6+ A1) OS     T. Radil, P. Daniš

Čestná ocenění za rok 2002

ženy:

·      Srbsko, Alkazar, Plotnou, 6 TR                                         Hana Turková

·      Tisá, Žofie, VIIa TR                                                             Hana Turková

·      Hlubočepy, Levá plotna, Cesta přes Šabaku 5- TR        Lucie Sedláčková

skály:

·      Arco, Nago, Parampampoli, 7 OS                                    Tomáš Radil

·      Arco, Nago, Fuori orario, 8- AF                                        Tomáš Radil

·      Hlubočepy, Posice nejistá, 8 RP                                       Tomáš Radil

·      Moravský kras, Šrutky uzeného, 7 OS                              Jan Hrbáček

·      Roviště, Duševní azyl, 7 OS                                               Petr Daniš

písek:

·      Oybin, Ernst Schultze Stein Ostkante, VIIIa AF, 71.přelez od roku 1939         T. Radil

·      Bielatal, Falkenwand, Joint Venture, VIIc (VIIb) OS        Lukáš Bludský

hory:

·      Wilder Kaiser, Fleischbank, V stěna, Dulfer, 5A0 (RP 6)           T. Radil, P. Daniš

·      Cima Piccola, Žlutá hrana+Del Vecchio-Zadeo, 5+A1 (RP6+) T. Radil, P. Daniš

·      Tatry, Široká veža, cesta Mašek-Hucký, VI                                 J.Hrbáček, P.Daniš

·      Gosaukamm, Vordere Kopfwand, NW Kante, 4             všichni Turci

sopky:

·      Indonésie, Severní Moluky, ostrov Tidore, Gunung Kiematube 1730m, 2. český zimní výstup, klasifikace: 1 džungle, 5.12.2002                          T. Radil, M. Točík, P. Sýkora, V. Endrštová

Žebříček lezců za rok 2002

a) skály                                                                                                                    body

1.        Tomáš Radil                    OS 7+, RP 8, OS VIIb, RP VIIIc      8,03

2.        Honza Hrbáček                OS 7+, RP 7+, RP 6c, OS VIIa       8,03

3.        Petr Daniš                                  OS 7, PP 7+, OS VIIa, RP VIIb        7,7

4.        Vlasta Daněk                   OS 6b, OS VI                                   7,7

5.        Jan Hásek                        OS 7-, AF 7                                      7,37

6.        Lukáš Bludský                 OS 6+, OS VIIc, AF VIIIa                 6,93

7.        Ctirad Slavík                    RP 6, OS 5+                                     6

8.        Jakub Turek                     RP 6, OS 5, TR 6+, TR VIIa            6

9.        Hana Turková                  TR 6, TR VIIa                        4,8

10.   Matěj Turek                      OS 3, TR 5, TR V                             4

11.   Lucie Sedláčková           OS 3, TR 5-                                      3,76

12.   Ondřej Turek                    TR 4, TR V                                        3,2

b) hory                                                                                                                      

1.        Petr Daniš                                                                                              98,5

2.        Honza Hrbáček                                                                          69,5

3.        Lukáš Bludský                                                                            54

4.        Jakub Turek                                                                                53

5.        Tomáš Radil                                                                               25

6.        Jan Hásek                                                                                   23

7.        Vlasta Daněk                                                                              21,5

8.        Lucie Sedláčková                                                                         7,5

9.        Matěj Turek                                                                                    7

10.   Ondřej Turek                                                                                  7

11.   Hana Turková                                                                                7

Výstupy roku a čestná ocenění jsem vybral po poradě s dalšími členy oddílu (Eva Kavková, Jan Hásek, Jakub Turek, Lukáš Bludský, Tomáš Radil, Petr Daniš, Robert Halama, Jan Hrbáček), kterým tímto ještě jednou děkuji. Vlasta Daněk

Blbost roku 2002

Pionýr popisuje svoji blbost, která zvítězila zcela jednoznačně:

Slaňovali jsme s Tomasem centrální plotnou na Mařence. První délka pod převis v pohodě, při shazování lana na druhé slanění na velkou polici pod Kormidelníkem jsme však neudělali na koncích lana uzel, protože jsme si mysleli, že bez problémů na polici vystačí. Ani jsme se nenamáhali protáhnout lano přesně do poloviny. Jedu si dolů a místo toho, abych dával pozor na lano, tak nesportovně okukuju okolní cesty. Že je jeden konec špagátu o dost kratší, jsem zjistil, až když mi projel dlaní. Naštěstí jsem se levačkou jen tak pro rovnováhu a pohodlí přidržoval lana i nad osmou a stačil se včas chytit. Teď už volnou pravou rukou jsem "v klidu" nasadil na lana prusíky a vyšplhal k nejbližší skobě. Tam jsem si lano přetáhnul tak, aby oba konce dosahovaly na polici a sjel dolů.

Vše se odehrálo kousek nad malou poličkou, jen si o ni brnknout nohama a hlavou nebo zádama přistát na šikmé hlavní polici o pět metrů níž, svézt se po ní a šup do roští, kamení a po padesáti metrech se zchladit ve vodě Štěchovické přehrady.

Oddílový VIP

Kuba Turek

 

Život v Humanitě se točí kolem zapálených lidí, kteří ho popohánějí do stále větších obrátek. Díky jim! Za vyzdvižení stojí podle mne především pár jmen. Zde jsou oni VIP:

Pionýr - volený předseda a samozvaný metodik, muž se železnou rukou a jasný výherce letošní Blbosti roku se stará o konání nováčkovských akcí a rok od roku to má promakanější. Vydává dokonce i vlastní metodické příručky a brožurky o fungování oddílu.

Bob - letos perfektně zorganizoval výstavu fotek a za přispění několika dalších lidí udělal i solidní internetovou stránku s naskenovanými obrázky. Kromě toho cvičení v tělocvičně a organizuje různé sportovní mimolezecké akce.

Blud - letos převzal od Vaška Nádvorníka materiál a tvrdě útočí na ty, kteří ho nevracejí nebo používají k méně bohulibým účelům, než on určí. Pravidelně se k němu také jezdí lézt na pískovce do Polesí.

Beránek - rtuťovitý chlapík, nebo chcete-li vzteklý mrňous, vede cvičení v tělocvičně. Hlavně ale od nás každý rok sebere těžce vydělané peníze a provádí s nimi kejkle, o kterých ví jen on a bůh.

Gobo a Hrb - překližkářská dvojka neustále láká na umělé stěny nebohé duše, které ještě nevědí, že si tím kazí styl i pověst. Vyvrcholením jejich záškodnické činnosti byl závod, ve kterém jsem neskončil poslední.

Bidlo - nová duše mezi instruktory o kousek dál posunula uvažování o horském lezení v oddíle.

Jindra Štěpán a Jarda Štěrba - pánové v pozadí. Udržují jakž takž v chodu  saunařskou, oddílovou a fotografickou stránku v internetu.

Robert Polák - vyhulená hlava, kterou v oddíle už téměř nikdo nezná, stále umožňuje chod oddílové stránky na vlastním serveru.

Vlasta Daněk - všeobecný uklidňovač všech sporů a velkovydavatel této ročenky.

Kuba Turek - správce internetové stránky, propagátor oddílu a organizátor mukařovských víkendů.

Díky také všem, kteří pro oddíl cokoliv udělali. Mnohdy to vypadá, že je nikdo neocení, ale mohou si být jisti, že se jim všechno vrátí v dobrém pocitu a ve vzpomínkách těch, kteří z jejich práce měli prospěch. Týká se to především instruktorů a starších členů, kteří pomáhají při nováčkovských akcích.

Strašná dřina na Wiessbachhornu

Kuba Turek      

Osmnáctého května se otevírá vysokohorská silnice z rakouského střediska Kaprun k přehradám Wasserfall a Mooser ve Vysokých Taurách. Autobusem se tak lze pohodlně dostat až do samého srdce Východních Alp mezi nejvyšší rakouský štít Grossglockner (3770 m.n.m), sněhový Wiessbachhorn (3564) a skalnatý Kitzsteinhorn (3027). Pohodlí ale není všechno a pěší túra rozhodně stojí za to.

Horským vlkům lze proto doporučit poměrně bezpečný výstup na Wiessbachhorn, při kterém uvidí vše, co Alpy nabízejí - rozkvetlé louky, vodopády, daleké rozhledy i závěrečný výstup na zasněžený vrchol.

To všechno je možné, neboť během dvou dnů se nastoupá a poté schází 2500 metrů převýšení, což je hodně i na alpské poměry. Pro srovnání: výstup na Sněžku v Krkonoších obnáší necelých 600 metrů převýšení, na Gerlach ve Vysokých Tatrách 800 metrů a na nejvyšší evropskou horu Mont Blanc 2000 metrů.

Pěší výstup na Wiessbachorn neboli Štít nad Lučním potokem začíná na parkovišti u hotelu Kesselfall (1069 m.n.m.). Ze silnice do lesa tu odbočuje pěšina ke spodní stanici pozemní lanovky. Pod ním se dá dobře spát na několika parkovišťátkách pod širým nebem nebo dokonce v obřím betonovém několikapatrovém krytém parkplatzu.

Máme čas obdivovat vysoké vodopády po obou stranách údolí. Podél jednoho dokonce několik stovek metrů stoupáme. Přitom podcházíme pozemní lanovku třemi krátkými tunely vytesanými do skály. Ze skal tečou desítky malých potůčků, a tak s sebou aspoň nemusíme vláčet pití. Prostě nastavíme ruku a z ní pijeme chladnou a kupodivu chutnou vodu.

Míjíme horní stanici lanovky, překračujeme silnici a před prvním z osmi tunelů pro autobusy odbočujeme doleva dolů do svahu. Stezka nás vede přes menší vodopád, ve kterém je upevněno lano. Je to jediná pomoc, aby nás náhlý příval vody neshodil stovky metrů z kolmých skal.

Po pár desítkách metrů se ocitáme na hrázi přehrady Wasserfall (1672). Své jméno nese oprávněně, protože ze všech stran do ní stékají vodopády rodící se v okolních sněhových polích.

Ve výšce nad námi vidíme hráz přehrady Mooser, kam budou směřovat naše další kroky. Silnice se k ní prodírá dvěma téměř kilometrovými tunely a množstvím dalších kratších. Místní zaměstnanci jim budou teprve zítra prokopávat vstupy, protože ústí přes zimu zavalily laviny nebo je zafoukaly metrové vrstvy sněhu.

Turistická stezka nás však vede po skalních a travnatých stěnách na čerstvém vzduchu vysoko nade dnem údolí. Jen v jednom místě se jejím budovatelům nepodařilo vysekat bezpečnou trasu do skal, a proto prorazili nízkou štolu do automobilového tunelu. Jinde zajistili nejnebezpečnější místa ocelovým lanem zavěšeným do skalních skob.

Les se v této výšce mění na ostrůvky křoví a mezi nimi se ozývají první svišti. Nikdo je tu neohrožuje, a tak je možné je dlouhé minuty pozorovat, jak panáčkují před svými norami.

V průvodcích se píše, že výstup od Kessellfal na Schwaigerhaus trvá šest hodin. Na jaře, ve sněhu a s batohem na zádech je však nutno počítat s dlouhou celodenní túrou.

V okolí přehrady Mooser (2036) stojí několik chat, dá se tu najíst i přespat. Nás však zajímá už jen výstup k chatě Heinrich-Schwaiger-Haus (2802).

Dostáváme se k ní břidlicovými svahy, sněhovou břečkou a dokonce i ledovými úseky. Míjíme tabule s varováním, že cesta je určena jen pro zkušené turisty s dostatečným vybavením, další tabule varují před lavinami a častým pádem kamení.

Provoz na chatě začíná obvykle v polovině června, ale do té doby je otevřený zimní prostor (winterraum), ve kterém jsou palandy, deky, kamna, dřevo, pár židlí a stůl. Za pobyt platí návštěvník do kasičky podle svého uvážení. Slušnost velí nechat za každé přespání v přepočtu okolo dvou set korun. Samozřejmostí je i zápis do knihy hostů a úklid před odchodem.

Na chatě se chodí spát brzy, protože na samotný Wiessbachorn se druhý den vyráží za svítání. Výstup není příliš náročný, ale vyžaduje jistotu chůze na úzkém sněhovém hřebenu, zkušenosti s převějemi a trochu také se skalním lezením. Jde se totiž celou dobu v horolezeckých železech, s cepínem v rukou a s lanem v batohu. Pokud se na některých úsecích udělá místo sněhu led, musejí se turisté navzájem jistit proti pádu.

Přes sněhové plató se dostáváme k hlubokému skalnímu komínu, kde najdeme železné lano na pomoc a zajištění bezpečnosti výstupu. Přes skalnaté úbočí nad ním se dostaneme na táhlý sněhový hřeben a jím na vyvýšeninu Fochez. Pokračujeme hřebenem zvaným Kaindl až na vrchol. Na Wiessbachhornu je železný kříž a vrcholová kniha. Návrat vede stejnou cestou jako výstup.

Cesta na vrchol trvá asi tři hodiny, námaha ale stojí za to. Ze závěrečné sněhové převěje lze totiž přehlédnout velkou část rakousko-německých Alp. Jen namátkou: nedaleko se zdvíhá špičatý Grossglockner, na obzoru rozložitý Watzmann, v pozadí hradba Dachsteinu a pod námi stéká obrovské ledovec Pasterze.

Jak se dostat do Kaprunu:

Do Zell am See autem přes hraniční přechod Dolní Dvořiště (pokud se zde tvoří velká fronta, vyplatí se ho objet přes nedaleké Studánky) a po dálnici přes Linz a Salzburg k Bischofshofenu. Silnicí podél řeky Salzach do Zell am See a na Kaprun. Zde je veškeré ubytování od kempů po drahé hotely.

Z města přes Kaprun jezdí příměstský autobus ke Kesselfall. Jeho zastávky nesou logo Postbus. Sem se dá dojet i autem.

Od Kesselfall vede turistická značka. Lze tady však přesednout na další autobus, který tunelem odváží turisty k pozemní lanovce. Ta je vyveze o několik set metrů výše, kde přesedají na další autobus a ten je odveze okolo přehrady Wasserfall a salaše Furthermoar na hráz přehrady Mooser.

Co nezbytně s sebou:

Zimní oblečení do vysokých hor, pevné pohorky nebo plastové horolezecké boty, černé brýle, krém na opalování faktor nejméně 20, turistický cepín, mačky, horolezecké lano, hodinky s budíkem, čelová lampa, zapalovač, pojistka na horolezectví, lékárnička, podrobná mapa a průvodce.

Pozor! Takhle by mohl znít reklamní článek k pěšímu výstupu na Wiessbachhorn. Ve skutečnosti je to strašná orvávačka! Celou dobu si nadáváme, že jsme nejeli o něco později a nemohli použít autobus. Na chatě jsme úplně hotoví. V ledovo-hliněno-ledových polích pod ní jsme totiž střídavě byli všichni v krizi a plazili se do kopce jen silou vůle. Ráno jdeme na Welzenbachovu stěnu, kde použil první historickou ledovou skobu. Vláčíme veškerý materiál s sebou. Jenže je hnusně, a tak ho v sedle pod vrcholem necháváme ležet a jdeme nahoru normálkou. Spíše se zase plazíme. Teprve nahoře se udělalo hezky, a tak aspoň sledujeme pár nejvyšších kopců, které prošpikovaly mraky a dostaly se na slunce. Mezi nimi je i GrossGlockner, kam jsme vloni vylezli pěknou Pallavicciniho roklí. Dneska to byla vysokohorská turistika. Při návratu se udělá hezky, ještě přemlouvám ostatní členy výpravy, abychom se o toho Welzenbacha pokusili, ale Ti jen poukazují na to, že je to ledová stráň a kličkování mezi zamrzlými kameny, které je nebaví. Odpoledne sestupujeme od chaty dolů mokrým lavinovým sněhem, kterého je po pás a pod ním leží sklovitý led. Smrtelný pot nám vyráží na čele a ze všech sil se snažíme zmizet z nebezpečného svahu. Daří se, a tak jsme do večera zase dole u auta.

Bylo nás čtyři: Bidlo, Pionýr, Omarek a moje maličkost.

Umělci nebo akrobaté?

Tomas Radil

………autobusy, automobily a motocykly i kola přivážely před hotel Sorapis de Misurina hlučné davy turistů. Onoho zářijového rána roku 1937 bylo krásné počasí a Tre Cime di Lavaredo rudě planuly jako tři klečící Buddhové s očima obrácenýma k nebi. Pro italské vůdce to znamenalo plnou sezónu a normální cesty na Cima Grande, Cima Ovest a Piccolu.

Dnes ráno odešli do hor všichni. Všichni……nebo skoro všichni, protože jeden vůdce seděl na schodech hotelu a zoufale čekal, až si ho nějaký klient najme. Ale dnes už se nedalo nic dělat.

„Promiňte, pane, ale náhodou…nejste pan Comici? Emilio Comici?“

„Ano,“ odpověděl vůdce, „jsem to já.“

„Maria, pojď sem honem, je to on, poznal jsem ho! Dnes nejste v horách?“

„Jak vidíte ne….“

„Poslyšte, je pravda, že dokážete vylézt úplně kolmé skály?“

„Když jsou tam chyty, tak ano.“

„Ach! To je skvělé! Maria, pojď, vyfotografuju tě s Comicim. Dovolíte, pane?“

No vida….od rána se opakuje jeden a tentýž scénář: Nikdo se neodváží najmout si nejslavnějšího italského vůdce na snadnou túru! A Comici, který zrovna není vzorem trpělivosti, se vzteká:

„Ti pitomci ode mne chtějí jenom autogram a pak si najmou jiného vůdce. A já tady trčím jen se svými poctami!“

„Víš,“ namítal jeho přítel Gianfranco Pompei, „ostatní vůdci by chtěli mít tvé pocty…“

„Jenomže z takových poct člověk nikdy nic nemá! Jestli chtějí pocty, stačí se pustit do nových cest, místo aby vydělávali na těch ostatních.“

„Ale Emilio, nemůžeš se srovnávat s ostatními….“

„Hele, Gianco, ostatní mají práci a já tady trčím jako blbec a usmívám se na své obdivovatele. Už toho mám dost! Protože nemám klienty, polezu sám!“

„A kam?“

„Nevím. Půjdu se podívat směrem na Cima Grande….Zkusím zopakovat cestu z roku 1933.“

Umělec nebo akrobat?

Comici je určitě obojí, říkal si v duchu Gianfranco, když s ním stoupal po suťovisku Cima Grande. Ale charakteristické pískání přerušilo běh jeho myšlenek: ve stěně bylo nějaké družstvo.

„Emilio, není moc opatrné pustit se do stěny a mít nad sebou dva chlapy. Kdyby tě zasáhl ten nejmenší kamínek, pustíš se a ocitneš se dole, protože tam nebude nikdo, kdo by tě jistil.“

„Ale ne, Gianco, je tam jenom jedna těžká pasáž – skalní výčnělek, který vede k úpatí cesty. Až budu za ním, žádné nebezpečí neexistuje, protože kameny budou padat mimo.“

Comici měl pravdu, protože severní stěna Cima Grande je v první polovině celá převislá! Zvrátil hlavu dozadu, aby si prohlédl stěnu, svou stěnu…..

……Gianfranco si schoval noviny z roku 1933 s velkými titulky a Emiliovou fotografií. A jako mnoho horolezců se i on pokoušel pochopit, jak se tito muži dokázali udržet ve stěně, která je v dvousetmetrové pasáži celá převislá……

Emilio se pustil do díla. S třicetimetrovým lanem, dvacetimetrovým lankem pověšeným přes rameno, deseti karabinami, deseti skobami, kladivem a třmenem zdolal první délku. Jistil se komplikovaným systémem: na jednom z lan se musel spustit dolů, zhoupnout se v prázdnu, aby chytil konec druhého lana, pak vytloukl skoby a nakonec se silou paží vytáhl zpátky. Toto cvičení ho natolik rozčilovalo, že se rozhodl pokračovat bez jištění. Lano mu viselo volně u opasku, nohy měl široce rozkročené, tělo ohnuté do oblouku a ruce zachycené na několika málo chytech obrovského převisu. Takto pokračoval zázračnou rychlostí, vydaný napospas zvláštnímu rozrušení: „Jaká radost! Radost ze života, plnosti, pýchy, že je člověk sám dost silný na to, aby překonal prázdnotu a převis. Jaká slast!“

Dole si Gianfranco vytrpěl muka. Nespouštěl z přítele oči. Při každém jeho pohybu naznačil gesto, kterým jako by ho chtěl zadržet, ale Emilio, aniž projevil sebemenší zaváhání, aniž si chviličku odpočinul na některých skobách, pokračoval ve výstupu a nabíral výšku. Náhle Gianfranco vykřikl: Comici visel v prázdnu a držel se jen rukama. Ujela mu noha!…. Se smíchem se vytáhl zpátky a pokračoval ve výstupu. Brzy došel k „traverzu hanby“, kde Giuseppe Dimai přešel do čela, ale dnes mu pasáž připadala dětsky snadná.

„Achtung auf die Steine, ich bin allein.“

„Allein?“ Oba Němci, kteří se od brzkých ranních hodin lopotili v „Comiciho cestě“ nevěřili svým očím. Pak poznali „maestra“, pochopili a spokojili se jen s tím, že se ho zeptali, jestli jsou největší obtíže už za nimi. Když je uklidnil, vyfotografovali si ho a pak za ním hleděli, jak se jim vzdaluje. Ze stěny sletělo lano a karabiny. Comici se jich zbavil. Za nimi letěl skalní blok: plošina, na které Comici stál, se utrhla, ale naštěstí tam byly dobré chyty a on opět zůstal viset jen za ruce. Znovu se vytáhl zpátky a s úlevou konstatoval, že kameny nezasáhly ani Němce, ani Gianfranca, který stále ještě stál na stráži na suťovisku. Zbytek už byl jen formalitou a po necelých čtyřech hodinách lezení stanul Comici na vrcholu Cima Grande.

Do návštěvní knihy v chatě pouze poznamenal: „Sólovýstup severní stěnou. Čas: tři a třičtvrtě hodiny.“ A když o týden později znovu touto knihou listoval, našel v ní jeden z nejkrásnějších komplimentů – pod jeho krátkou zprávu jeden „zkušený horolezec“ napsal:„To je vtip!“

Díky své obratnosti, odvaze a výjimečné intuici otevřel Comici ještě celou řadu dalších cest, které se všechny staly klasickými cestami nejvyšší obtížnosti.

19.října 1940 ho přátelé, s nimiž ten den lezl, našli mrtvého na úpatí Valle Junga poblíž Selva di Gardena. Smrt zřejmě zavinila přetržená slaňovací smyčka a tato hypotéza nakonec převládla, protože představa, že by se Comici mohl stát obětí náhlé slabosti nebo nějaké chyby, byla považována za absurdní……

A jak jsme celý podnik „Tre Cime di Lavaredo 2002“ prožívali po 65 letech my?

Nápad vznikl už v prosinci 2001, kdy jsme s Bidlem začali trápit těla v oblacích bílýho prachu na převisech Brumlovky a Ruzyně. S cílem být ve formě a přelézt kromě jiných plánů technicky (příp. volně) Comiciho na Cima Grande a potom i Cassina na Cima Ovest, když zbyde čas a bude chuť. Tahle příprava nám vydržela celý čtyři měsíce. Potom jsme stovky shybů v hale vyměnili za čerstvý vzduch a začali pilovat morál ve skalách…

….konec července: užíváme sobotní rest day u Refugio Auronzo. Počasí je v oukeji i předpověď na další dny slibuje hezky. Jdem obhlídnout nástupy a oťukat, alespoň očima, obtížnost místních šestek. Zítra zkusíme Spigolo Giallo (Žlutou hranu) na Cima Piccola, 330 metrů dlouhý výstup výraznou a krásnou JZ hranou. Prvovýstupce nikdo jiný než slavný Emilio Comici, 1933. Uzrála ve mě (nevím jestli i v Bidlovi) představa, že když od tohoto pána přelezem šestku, půjde přelízt i sedmička – vskutku troufalá představa.

Po příchodu pod stěnu druhý den ráno zakoušíme popularitu cesty: tři dvojky před námi (jedna nalezlá), sedm dvojek za námi. Už první dvě délky, které spojuji v rámci urychlení do jedné padesátimetrové, prověří naše schopnosti lezení a morálu (není to rozhodně zbytečně přeskobované) v kolmém uklouzaném koutě, zakončeném výrazným převisem za VI. Teprve se rozlézáme, proto ta nejistota. Traverzuje se do JV stěny a jí několik lehčích délek do IV+ výše k místu, kde bychom měli přetraverzovat zpátky na hranu. Německá dvojka před námi byla rychlá a zmizela z dohledu. Stala se věc, které jsem se na celém výstupu bál nejvíc. Nenašli jsme traverz a vylezli příliš vysoko. Dostali jsme se pod systém vzdušných převislých komínů, spár a koutů do cesty Del Vecchio-Zadeo, V+ A1 (VII-), jak jsem později zjistil v průvodci. V té chvíli jsem to ale nevěděl. Věděl jsem jen to, že je momentálně řada na mně a že se přes tohle zatracený místo musíme za každou cenu dostat k vrcholu Piccoly.

Ocitli jsme se sami, nikdo tuhle hrůzu za námi neleze. Tedy vzhůru do toho! Přesunul jsem na svůj sedák zátěž v podobě dvanácti expresek, šesti frendů, sady vklíněnců, pěti volných karabin, několika smyček a vydal se vzhůru lámavým, převislým a vcelku hladkým koutem. Po čtyřiceti metrech jsem vyčerpal většinu síly i materiálu, dolezl nad střechovitý převis do půlky podezřele odděleného desetimetrového pilíře, našel dvě skobky a zaštandoval. Svým zadkem bych v tu chvíli neprostrčil ani sirku, jak jsem se bál, aby pilíř celý neodpadl. Jakmile se Bidlo vydal vzhůru, dobíraná lana začala hrozivě viset do prostoru. Pohybovali jsme se v nestabilním lámavém a úžasně vzdušném terénu, osmdesát metrů nad hlavami našich pronásledovatelů. Když první Italové nakoukli do našeho zářezu a viděli houpající se špagáty, zamotala se jim z toho nejspíš hlava a radši rychle odtraverzovali doleva za hranu, cesta necesta.

Pokračoval jsem další převislou délku a potom ještě jednu, na štand ve dvou skobách. Cvakl jsem lana do kyblíku a zavolal na spolulezce, že může jít. Nato se ozval výkřik, lana trochu škubla a následoval ohlušující rachot kamení stovku metrů pod námi. Bidlo právě použil „lezení na sokola“, odvalil menší nástěnnou skřínku a propadl o dva metry do hlubiny. Dole v lehčím se pohybovaly ještě asi dvě dvojky, musely mít pořádně v kalhotách, když na ně ten šutrák smažil volným pádem, roztříštil se dvacet metrů napravo od nich a pokračoval v menších kusech dále do údolí. Poprask mezi davy turistů s dalekohledy nastal také dole na červené magistrále č.105. Chudák Bidlous nebyl schopen z leknutí odlézt na prvním další šestkovou délku, tak jsem to dotáhl skoro až na vršek sám. Vylezl si alespoň posledních deset metrů ke dvěma záhadně novým nerezovým nýtům na samý vršek. Takže po šesti a půl hodinách jsme se probojovali na Anticima Piccola. Je to vlastně druhý, o něco nižší vrchol Cimy Piccoly.

Sestup byl poměrně rutinní záležitost. Přebaletit sólo bez lana po úzkých policích mezi Piccolu a Cimu Grande a proslaňovat pár délek do štrbiny po nových nerezových kruzích, tlustých jak palec u nohy. Viděli jsme Komára s Honzou, pomalu dolézali Dibonovou hranou k vrcholu Cimy Grande. V šest už jsme na parkovišti vařili, ale chlapci se zasekli s nějakýma pomalíkama na sestupu a přišli až někdy před půlnocí. Už jsme si mysleli, že budou bivakovat…

V pondělí je rest, vyrážíme znovu pod nástup Comiciho a znovu prohlížíme. Teoretická příprava je velmi důležitá. Vlevo ve stěně nějaký sólista  pracuje na bůhvíkolikáté délce Hasseho a Brandlera. Má to rozdělené na etapy. Každý den ráno vyjede po fixech, dá pár délek on sight, natáhne lana a sjede zase zpátky na chajdu. Na tento způsob osamoceného lezení už musí být člověk dostatečný blázen, napadá mě. (Doma jsem z internetu zjistil, že to byl Alexander Huber, jeden z nejlepších skalních lezců současnosti. 1. srpna prásknul Hasse-Brandlera free sólo za pouhé čtyři hodiny). V šíleném výlomu Cimy Ovest je taky živo. Nějací Němci tu nacvičují RP přelez Švýcarské cesty v levé části klenby, která je hodnocena v nižším devátém stupni obtížnosti. Mají s sebou podpůrný filmový štáb, který dole na suti v helmách pobíhá s kamerou a ohromným stativem. K večeru nabalíme bágly a uléháme. Nemůžu spát, hlavou mi cyklují starosti, jestli to trefíme, jestli to přelezeme, jestli to přežijeme…

Hodinky pípají přesně v půl páté. Tak je to tady, den, o kterém jsme půl roku mluvili a připravovali se na něj! Za dvě hodiny stojíme připraveni pod osmdesátimetrovým předskalím, které zdoláme sólo na první štand. Úkoly jsou přesně rozděleny. Mám na starost prvních osm těžkých délek, Bidlo poleze lehčí horní polovinu výstupu. Obtíže začínají z velké pohodlné police. Několik metrů prstovou spárkou a traverz vlevo do kolmé hladké plotny. VII-, jedno z nejtěžších míst. Přijde brzy, v době lezcovy celkové tělesné ztuhlosti a nerozlezenosti. Pokouším se o on sight, ale po pár metrech chytím rezignovaně smyčky visící ze skob a první délku přehákuju. I tak mi dala zabrat. Další dvě za VI+ se podaří volně. Bidlous vyfasoval do svého batůžku moje tenisky, vodu, bundu a zrcadlový Pentax, kterým má nakázáno dokumentovat tohle divadlo. Má to fakt dost těžký, proto hákuje hned od začátku. Pod námi se utvořila fronta dvou Němců a dvou dvojek Frantíků. Jsou rychlejší, jdou výrazně nalehko. My táhnem čelovky, žďáráky a jídlo pro případ bivaku. Přesto nikdo z nich nepožádal o předběhnutí.

Postupně se jako šneci posouváme vzhůru úžasnou vertikálou, žlutočerným mořem lámavého a divně vrstveného dolomitu. V takovéhle stěně není člověk každý den, ba co víc, my jsme v takovéto stěně poprvé v životě! Je to celé kolem nás prohnuté, jako obrovské sklíčko lupy. Od čtvrté těžké délky už taky převážně hákuju za expresky, i když se najdou pasáže, které je třeba překrokovat volně, protože tu skoby jednoduše nejsou. Přestal jsem nějak vnímat strach a hloubku pod sebou. Knedlík v krku se rozplynul a mozek uvedl tělo do jakéhosi tranzu. Nyní společně vyhodnocují vstupní údaje: skálu, nákrok, natřít prsty křídou, najít chyt, osadit expresku nebo frend, cvaknout lana, chytit se, přitáhnout a znovu…….

Dvakrát se mi podaří spadnout. Nic moc, tak do čtyř metrů. Jednou vylítnu s tenkou vybělenou smyčkou na starém dřevěném klínu, která se přetrhla a podruhé nesprávně vystartuji k prvnímu viditelnému jištění přes těžkou plotnu a nevšimnu si skob napravo v traverzu. Hlavně se neposrat…

Německá dvojka pod námi zírá, jak si jakoby nic odskakuju do starých skob. Docela to klouže, moje pravá lezečka Boreal Laser má definitivně prolezenou špičku. Bidlo se ohromně baví, když mu sdělím, že lezu už jen po papírové vystýlce. Cesta vede převážně kolmými až převislými kouty a dost se traverzuje doprava. Začínám poslední převislou délku za VII s oblezem střechovitých převisů po obou stranách. Je v ní asi 15 skob, musím udělat chudýho horolezce a nějaké jištění pod sebou vycvakávat, což technicky stoupající spolulezec nekvituje zrovna s velkým nadšením. Dolezové šestkové spáry jsou nejištěné, teď se hodí i větší frendy.

V takzvaném „Italském bivaku“ přebalíme, dalších osm délek na podvrcholovou polici poleze Bidlo, proto většina zbylé nadváhy putuje ke mně. Výstup pokračuje víceméně nitrem obrovského otevřeného koutu, převážně spárové a koutové lezení do V-. Ovšem nutno podotknout, že to není vůbec žádná sranda. Těžká místa jsou stále relativně slušně vyskobována. V přestávkách na štandu koukám do severozápadní hrany Cima Ovest. Jsou tam tři malé, zvolna se pohybující figurky. Rakušani, kteří bydlí v karavanu na parkovišti vedle nás a věnovali nám pěkný nákres cesty, kterou právě zdoláváme. Natraverzovali jsme patnáct metrů vpravo pod další padesátimetrový kout. Bidlous zapnul několik skob v převislé spárce a volá, že ho chytají křeče do rukou, a že je nemůže dát nad hlavu. Není divu, spodních dvě stě metrů statečně hákoval s těžkým prasetem. Po chvíli se mu podařilo ty stávkující pracky nějak přemluvit a dolezl do mokrého výklenku.

Nad hlavou máme úzký mokrý komín, který podle plánku vyústí do třicetimetrového traverzu někam vlevo. Závratnou expozici nad obrovskou třímetrovou střechou v traverzu zmírňuje množství skob a mezištandů. Bojuju s křečemi v lýtkách - daň ze spodních partií stěny. Ruce, přestože na nich už většinu délek visím, zatím drží. Hrnu to silově, žádný pěkný styl, ostatně s batohem se ani žádná pohledná gymnastika dělat nedá. Občas pomůže i expreska. Vylézáme poprvé po deseti hodinách na sluníčko. Poslední dva trojkové úseky a objevuje se vysněná koncová police.

Půlka těžkostí je za náma. Shazuju batoh a lezečky. Zatočí se mi trochu hlava. Splnil se mi velký sen z knížek a fotografií o výstupu klasickou cestou v monumentální severní stěně Cima Grande. Podám Bidlovi ruku a děkuju mu, že to se mnou dal, vedl si dobře. Uděláme si malou hostinu: chleba, sýr, salámek, tatranka. Už nebudeme muset bivakovat. Černé kavče přilétlo a zkouší, jestli dostane něco z našich skrovných zásob.

Je čas vydat se okružní lávkou na jižní stranu hory a sestoupit do bezpečí parkoviště. Němci i Francouzi zvolili Aschenbrennerovu variantu v dolezu, ale moc rychle se jim nevede. Je to docela obtížná málo jištěná varianta za VI-. Chvíli na ně koukáme z police.

Jižní stěna je hodně členitá a rozlehlá. Množství suťových polic, bočních věží, komínů a hřebínků. Částečně jí scházíme, částečně slaňujeme, za dvě hodiny jsme dole na suti. Slyšíme Hrba s Komárem, slaňují jako prve my poslední délky do strže, počkáme na ně a společně vyrazíme do tábora. Je konec, dobojováno, teprve teď si můžem podat s Bidlem ještě jednou a opravdově ruce a říct: „vylezli jsme Comiciho“.

Smekám s hlubokou úctou čepici před panem Comicim. Nejen proto, že cestu vylezl, a že ji zopakoval o čtyři roky později sólo, ale hlavně proto, že měl tu obrovskou odvahu se do tak strašlivé stěny už v roce 1933 pustit, najít skvělou logickou linii vedoucí k vytouženému vrcholu a otevřít tak v horolezectví zcela nové nevídané obzory. Emil Solleder, autor slavných prvovýstupů na Civettu, Saas Maor, Furchettu a některé další vrcholy, prohlásil tenkrát na adresu Comiciho výstupů: „To není lezení pro naši dobu.“

Resumé:

Účastníci:                   Tomas, Bidlo

Název:                        Spigollo giallo + Del Vecchio, Zadeo

Délka:                       330 m; 11 délek

Obtížnost:                  (5+ A1, RP 7-) 5+; 6; 4-; 4+; 4-; 4+; 5; 7-; 6; 6; 5;

Čas výstupu:  6,5 h (obvykle 5-6 h)

Sestup:                      1 h, traverz do sedélka a slaňování do žlabu pod JZ stěnou

Použitý materiál:       2x 50m lano, 12 expresek, 5 volných karabin, 8 smyček,

                                   6x friend vel. 1-4, sada vklíněnců, helma, maglajz

Název:                        Severní stěna; Comici, Dimai

Délka:                       560 m; 16 délek + 80 m na předskalí sólo

Obtížnost:                  (5+ A1, RP 7) 2; 4; 7-; 6+; 6+; 6; 7-; 7; 6-; 4+; 3; 4; 5-; 4+; 4+; 3; 3

Čas výstupu:             11 h (obvykle 6-7 h)

Sestup:                      2 h jižní stěnou, slézání + slaňování, orientačně náročnější

Použitý materiál:       2x 50m lano, 12 expresek, 5 volných karabin, 8 smyček,

sada frendů vel. 1-4, sada vklíněnců, helma, maglajz

Hrb s Komárem, kteří výborně doplnili naši sestavu tady na Čimách, zdolali tři pěkné cesty: Dibonovu hranu (4-) na Cima Grande; Klugův komín (4-) v jižní stěně Cimy Grande a nádhernou Preussovu spáru (5) na Cimu Picolissimu.

Takový malý srpnový výlet

Tomas Radil

Čekání na lepší počasí pod masívem Fleischbanku, mekkou rakouského horolezectví ve skupině Wilder Kaiser, mi připadalo  únavné a zdlouhavé. Už čtrnáctou hodinu jsme dřepěli v autě na parkovišti a čekali, až přestane pršet. Přitom touhle dobou jsme už měli být čtyři dny na ledovcích pod Mont Blankem. Jenže z velké akce jsme zbyli po záplavách pouze dva a s námi touha jménem Lezení v horách. Zkusili jsme náhradní program a v úterý předposlední srpnový týden odjeli k Salzburgu do království Divokého Císaře.

… „sakra, zaspali jsme, Tomas vstávej!“, vnímám Bidlův hlas.

„Co je?“

„Půl sedmý, azúro, jdem na to!“

Balení matroše jsme nechali na ráno, včera se pomalu nedalo vylézt ani na záchod. Od auta jsme vysmahli až před osmou hodinou. Plán je jasný, zdolat tisícimetrové převýšení do sedla Steinerne Rinne až k JV stěně Fleischbanku a zkusit vylézt technickou klasiku Wissner–Rossi V+ A0.

Podle nákresu máme nastupovat výše u malé věžičky, tedy nazujem lezečky, hodíme kletry na záda a volně přelýtkaříme trojkový terén. Objevil se lepený kruh a borhák, štand jako prase! Hned první délka vede převislou stěnkou bez chytů, V+A0. Máme možnost vyzkoušet nejtěžší místa. Ovšem takových délek bude více než polovina cesty. V druhé délce prvovýstupci připravili kyvadlo v laně doleva, nebo čistý traverz asi v polovině skob. Nechce se mi vlát 80m nad zemí, radši volím čistě traverz, jsou tu dva borháky a úžasně hladká plotna s několika bočáky, střídavě nahoru dolů. Bidlous na druhým pořádně koulí očima. Třetí až pátá délka, pořád to hrnu vpředu, charakter se nemění. Převisy, rajbáky V, V+ A0, oklouzané povinné chyty a stupy, bytelný kruhy na štandech. Holt populární klasika… Obtížnost čistě je 6+, ale krokuju pouze do šestky, je to tady nějaké tvrdší.

Štanduju u velké travnaté police, po které uhýbáme podle plánku doprava, pod třídélkový koutek ohraničený úžasně hladkými pilíři. Bidlo natáhl prvních pětatřicet metrů zajímavého čtyřkového lezení bez jediné skoby. Vystřídal jsem, dalších pětatřicet V A0 už je odjištěnějších.

Čeká nás poslední těžká V+ A0 (6+) délka, převislá ruční spára, na prvních pěti metrech nezajištěná. Červený čtyřkový frend je v této situaci můj nejlepší kámoš. Nesnáším převislé spáry, protože je neumím lézt. Docela lituju, že jsem si tuhle na písku v Polesí nezkusil tu Šavlovici na Libereckou věž. No, aspoň se to tady dá rozpírat nohama…

Poslední dva trojkové úseky jsou na Bidlousovi, za chvíli už ho vidím, jak štanduje u nerezového kříže na vršku. Posedíme, je teprve půl třetí, sestup bychom měli trefit, můj spolulezec už tu na vrcholu Fleischbanku před pár lety byl, právě normálkou, kterou se částečně slaňuje a schází. Koukám na obrovské pilíře sousedního Predigtstuhlu, to jsou linie! Všude se tu leze. Píšou se tu dodnes dějiny extrémního volného lezení:

…v roce 1977 Sex Pistols zpívají „Anarchy in the UK“ a Němci Helmut Kiene a Reinhard Karl zpřístupňují na pilíř Fleischbanku ramenní převislou trhlinu „Pumprisse“, která je obtížnější než všechno, co bylo doposud ve stupni 6+ známo. Cestu odvážně hodnotí číslem 7. Dlouho opožděný sedmý stupeň je tedy zaveden a začíná nová éra. V roce 1993 přichází jeden z nejúspěšnějších objevitelů nových oblastí ve Wilder Kaiser Stefan Glowacz a vytyčuje odspodu smělou linii „Des Kaisers neue Kleider“, kterou hodnotí X- A0. O rok později ji přeleze v horním desátém stupni za jeden den po měsíci nacvičování stylem Rotpunkt. Několik desítkových délek za sebou, technicky komplikované lezení a velké vzdálenosti mezi skobami činí z Císařových nových šatů jednu z nejtěžších cest o více délkách na světě…

Nadšeni z dnešního lezení v krásném bílém vápenci plánujeme večer u pivka zítřejší program. Volba padla na 18tidélkovou klasiku ve východní stěně Fleischbanku (jak jinak), kterou tu již v roce 1912 vybušil Pan klasik Dülfer. Je to takový několikaletý Bidlův sen, už jsme se o tom bavili. Jak jsme tak na to při sestupu koukali, bude to zase hustý. Stěna jako kráva a klíčové délky jsou až úplně nahoře!

Páteční ráno se odvíjí v podobném scénáři jako to včerejší. Slupnout ešus teplých vloček, hrnek čaje, doběhnout v botaskách s bagáží za dvě hodiny devítisetmetrovým stoupákem s ferrátou pod nástup, navěsit se do zbroje, přesólovat první dvě trojkové délky k prvnímu kruhu a nyní ještě počkat, až odleze trojice Rakušanů.

Vyrážím do mírně oklouzané třicetimetrové plotny V A0 a valím oči. Pouhé tři skobky a šestkový volný lezení! Tohle bude zase jednou opravdová klasika. Žádný nový borháky v těžkých místech. Dojišťuju dvěma malýma frendama ve spárkách a hulákám na Bidla, ať pořád dává bacha. Případné lety by tu byly poněkud delší a nejsem si jistej, jestli ne až do štandu. Čtvrtou štaci začínáme z malé jeskyně, vskutku po klasicku: jeskynní převis překonávám postavením na Bidlovy vysoký záda. Zrovna ve chvíli, kdy k nám přilézá rychlostí blesku dvojka opálených místních matadorů v letech. Rakušák nevěří svým očím, slyším svýho jističe, jak mu vysvětluje: „Das ist klasische tschechische sandstein kletterei, rozumíš?“ Ti strejdové asi vůbec netuší, co je to pískařský stavění! Nějakej magor sóluje hrozivej pilíř naproti na Predigtstuhlu. Možná je to ten, co nás ráno v buldočím tempu předbíhal dole na ferrátě. Roztaženej jako pavouk právě tvrdě bojuje se zemskou přitažlivostí.

Natáhli jsme další délku, Rakušáci nás oblezli nějakou šestkovou variací. Plácáme se už tři dýlky v obrovským koutu. Ještě několik metrů V A0 a budu baletit doleva v 17timetrovým traverzu, protože nad námi se tyčí obří střechovitý převis. Linie skob se sice táhne až pod něj, jde pouze o šílený variant. Prvovýstupci-klasici ho původně nepřelezli, udělali kyvadlo vlevo a spokojeně pokračovali. Aspoň to pořádně vyskobovali, ale v traverzu přidám ještě dva frendy, aby můj kámoš neobletěl „půlku východní stěny“.

Čtyři délky jsou teď na Bidlousovi, šetří mě na závěrečný nápor nahoře. Po lehkém traverzu mezi dvěma výraznými pilíři to začíná. V průvodci píšou: „Pozor! Dvě poslední délky - koncové spáry jsou klíčové, když je vlhko nebo náledí, potom je to těžší.“ Totálně se mi do toho nechce, už odspoda mě bere úděsně levý loket, přičítám to včerejšímu častému dobírání lana. (Od tenisu ani zvedání půllitrů to nebude).

Už si to tolik nevychutnávám jako včera. Máme toho docela plný zuby. Ale nedá se nic dělat, jdu. Strmou rampou k převisu, přes něj a přímo vzhůru k odštěpu, 30m, 5 skob, V A0. Spáry, bočáky, pokus o RP, hákování, stékající pot, nadávky, štand. Druhá klíčovka vypadá ještě hůř. Převislý spárokomín, traverz a výše kolmé spáry přeťaté převisem…

Nebýt Bidla, který do mě neustále hustil chvály, jak jsem dobrej a že to určitě dám, tak bych na tu 13. a 14. dýlku hodil tunel. Mám „odpracováno“, Bidlous doleze posledních lehkých 120 m na vrchol. He, tady už jsme jednou byli!

Sestup je v pohodě a rychlejší, včera se nám sekly lana při druhým slanění, musel jsem celejch padesát metrů prusíkovat. Ve Steinerne Rinne znovu koukáme na svůj dnešní úlovek. Ten pan Dülfer, to byl stejně negr. Uctivá poklona mesijé!

Resumé:

Účastníci:                   Tomas, Bidlo

Název:                        JV stěna: Wissner, Rossi, 1925

Délka:                       320 m; 11 délek

Obtížnost:                  (5+ A0, RP 6+): 5 A0; 5+ A0; 5+ A0; 5; 5+ A0, 1, 4, 5 A0, 5+A0, 2, 3

Čas výstupu:  4 h 10 min. (obvykle 3-5 h)

Sestup:                      3 h z vrcholu na parkoviště u chaty

Použitý materiál:       2x 50m lano, 12 expresek, 6 volných karabin, 6 smyček,

                                   sada friendů vel. 1-4, sada vklíněnců, helma, maglajz

Název:                        V stěna: Dülfer, Schaarschmidt, 1912

Délka:                       610 m; 18 délek

Obtížnost:                  (5 A0, RP 6): 3; 4; 5 A0; 5 A0; 4+; 5 A0; 4+ A0, 4; 4+ A0; 4; 5; 3;

                                   5 A0, 5 A0, 4 dl. 2-3

Čas výstupu:  6 h 45 min. (obvykle 4-6 h)

Sestup:                      3 h z vrcholu na parkoviště u chaty

Použitý materiál:       2x 50 m lano, 10 expresek, 5 volných karabin, 5 smyček,

                                   sada friendů vel. 1-4, sada vklíněnců, helma, maglajz

Měděné lávky

Lukáš Bludský

Lomnický štít je jeden z nejvyšších tatranských kopců, který na první pohled upoutá již při pohledu z okénka rychlíku. Dlouho byl považován za nejvyšší tatranský štít. Vede na něj visutá lanovka, tři normální cesty, asi desítka klasických cest a mnoho cest moderních.

Nejstarší a nejjednodušší je normálka od Lomnického sedla. Je to plně vyřetězovaná stezka, která zdatnému a zkušenému horskému turistovi nenabízí za pěkného počasí žádné zvláštní obtíže. Jelikož je národní park úzce provázán s tatranskými horskými vůdci, je tento výstup normálním turistům zapovězen a chtějí-li tudy stoupat beze strachu z mastné pokuty, musí platit vůdce. To ovšem platí o všech směrech. Navíc je v návštěvním pořádku Tanapu větička, že cesty klasifikace do III v létě a do II v zimě mohou být prostupovány pouze jako nástupy k cestám obtížnějším a jako sestupy z vrcholů, a to nejkratším směrem.

Další klasická cesta je Jordánka. Začíná u Téryho chaty a vede šikmo vpravo od nejnižšího bodu pilíře spadajícího z Pyšného štítu do Jordánovy štrbiny a pak pokračuje s obcházením hřebene do Posledné štrbiny a po lehkém a exponovaném hřebenu se zbytky řetězů na Lomnický štít. Je značně orientačně náročná a do pozdního léta má úseky, které je možné překonat pouze za pomoci cepínu.

Nejdelší a nejobtížnější z normálek je výstup přes Měděné lávky od Brnčály, nebo dnes Chaty u Zeleného plesa. Jednak je tato normálka nejdelší (převýšení přes tisíc metrů), obtížnost více než poloviny výstupu je poctivá dvojka, výstup je objektivně nebezpečný, v létě je ohrožován pádem kamenů a rychlým vznikem vodopádů po dešti, v zimě výstup traverzuje několik lavinových žlabů. Tuto cestu jsme v létě prostoupili spolu s Bidlem (Petr Daniš) a o tomto výstupu vám budu vyprávět.

 

Do oddílových letních Tater vyrazilo okolo třiceti lidí. Po vystoupení z autobusu v Bielém potoku potkáváme další dvacetihlavou skupinu, opatrnými dotazy zjišťujeme, že jsou z HO Vyšehrad a že mají zamluvenou půdu. Jelikož my také máme zamluvenou půdu, tak je nám to podezřelé, a tak se rozhodujeme nenechat nic na náhodě a vypravujeme akční skupinku rychlochodců s cílem na půdě honem rozložit spacáky a tím získat výhodnější pozici k jednání. Chůze mile ubíhá, a tak již za necelou hodinu a půl shazujeme propocené batohy před chalupou a ujišťujeme se u personálu, že půdu máme my. Po menších zmatcích jsou pak zklamaní Vyšehraďáci umístěni do patra nad naftový agregát.

Ještě odpoledne vyrážíme do stěn na něco kratšího. S Jitkou jdeme západní hřeben na Jastrabku, což jsou asi tři pěkné délky v docela pevné skále obtížnosti něco mezi dvojkou a trojkou. Hned za námi lezou dva mládenci z Vyšehradu a cestou zjišťujeme, že se vlastně známe z Höllentalu a že máme spoustu společných známých. Přátelé oddílu Humanita Simona a Filípek, v horách nezkušení, jsou za námi asi s hodinovým zpožděním.

Po svačině na vršku sestupujeme normálkou společně s Vyšehraďáky, v oslizlém terénu několikrát nechávám ostatní slanit a pak za nimi slézám. Vidíme 50 metrů nad sebou na hřebenu Filípka, a tak na něj pokřikuji moudra jak a kudy sestoupit. Protože Filípek přikyvuje, odcházíme do chalupy. Najednou je šest hodin, servíruje se večeře a Filípek se Simonou nikde. Honem pozastavujeme příslušný počet porcí a v osm, půl hodiny před setměním vyrážíme s Bidlousem na záchrannou výpravu. Ovšem k naší velké radosti potkáváme loudavé zbloudilce asi 200 metrů od chalupy.

Další den, v neděli, vyrážíme ve čtyřech lidech na Černý štít, Já s Jitkou a Bidlo s šikovnou novačkou Klárou. Lezeme v sluncem vyhřáté a fantasticky pevné jižní stěně, my lezeme Stanislawského, Bidlo s Klárou Puškášův pilíř, takže oni ostřím pilíře, my krásným pravoúhlým koutem deset metrů vlevo od nich, takže celou cestu lezeme vedle sebe, fotíme a konverzujeme. Pak ještě přecházíme pohodový trojkový hřebínek Černých věží do Stolarczykova sedla, cestou potkáváme Petru Hop s novačkou Martinou jdoucí v protisměru a slézáme a částečně slaňujeme plotnovitou rampou Stolarczykovy lávky. Na další den jsem ukecal strejdu Bidla na pokus o splnění mého dlouholetého snu.

Mým dlouholetým tatranským snem je Vidlový hřeben. Určitě už tak šest let mám vymyšlenou bezva klasickou túrku, vyrazit ráno z Brnčály, přeběhnout Měděné lávky a pustit se do Vidláku od Lomničáku ke Kežmaráku, podle Puškáše je tam docela přehršel čtyřkovejch míst a trvá to něco kolem šesti hodin. Sestup z Kežmaráku je pak bez problémů, je to jenom pár hodin turistiky, které se dají přepochodovat i po setmění. Vidlák má pověst nejkrásnější a nejdůstojnější tatranské hřebenovky, jediné, která nabízí trochu alpský rozměr, jinde v Tatrách netypický.

A jak praví klasik: „Kudy se utíká z Vidláku? Po vidláku!“ Slanění na obě strany, jak na sever do Měděné kotliny tak na jih do Cmiteru, je velmi problematické, jsou tam bujné plotny proložené převisy, a tak rozum velí v případě průšvihu za každou cenu pokračovat po hřebeni.

Předpověď pro oblast Vysokých Tater byla rozporuplná, říkala: Skoro jasno, přes den přibývání oblačnosti, odpoledne a k večeru místy bouřky. A tak jsme ukuli taktiku zběsile rychlého postupu a sestupu v dešti.

Ráno bylo ukrutně zima, nebe jasné, vítr žádný. S Bidlousem jsme v sedm ráno chvatně posnídali a v půl osmé jsme už svištěli okolo plesa k Flašce. Nelekejte se, to není žádná námořnická putyka, to je žlab, po jehož pravé straně je skalnaté žebro opatřené řetízky, které slouží jako nejlepší a prakticky jediný rozumný přístup do Velké Zmrzlé doliny, Malé Zmrzlé doliny a Měděné kotliny. Až po závěr Měděné kotliny jsme nabírali výšku neobyčejnou rychlostí, na začátku plotnovitého pásu skal pod Ušatým sedlem se náš postup zpomalil. Šel jsem tudy kdysi v zimě a to bylo bez problémů. Nyní žlabem používaným v zimě padá docela solidní vodopád, který občas vyplivne kámen velikosti vypaseného prasátka. Tak tudy ne, je-li nám život milý. Nacházíme kus vpravo hladký komín, který nás vyplyvuje na plotnovité rampě mezi spodním a horním pásem ploten, asi 50 metrů pod začátkem Měděných lávek. Nad náma je hladko a strmo, a tak lehkými ale podivnými kroky traverzujeme doleva ke žlabu. Žlábkem je to na začátek lávek tak třicet metrů, žlábek je zdánlivě úplně hladký, vodopádek se zdá výrazně menší než dole a je uprostřed rozdělen místy téměř svislým žebírkem. Bidlo srdnatě nalézá do ploten vpravo od vodopádu a velmi zvolna mizí za hranou, vidím mu pouze nohu v pohorce, noha se klepe a působí to dojmem, že náš výlet skončí ošklivým úrazem. Říkám si, že to není nic pro mě, a brodím vodopádem k žebírku uprostřed. Kupodivu jsou zde docela solidní stupy, chyty jsou však ukloněné a divné, takže zhruba v polovině výšky žebírka nemůžu ani nahoru ani dolu. Asi pět minut se ani nehnu, vymyslel jsem totiž řešení, že počkám, až Bidlo vyleze na lávky, a vyprosím si konec lana. Ovšem po chvíli čekání mě napadá, že třeba je Bidlo ve stejné situaci někde za rohem, a tak zatínám zuby a se značným sebezapřením dolézám do suťového kotle, kde začínají lávky. Bidlo nikde. Nahlížím proto shora do stěny, kde jsem ho zahlédl naposledy, a on je asi deset metrů pod lávkou a s vypoulenými kukadly provádí extrémní lezecký krok. Pak už je to až na lávku lehké, a tak lana zůstávají v batohu.

Měděné lávky jsou docela zajímavý úkaz v severní stěně Vidlového hřebene, jsou to dvě doprava mírně stoupající suťové rampy ve svislé stěně. Nad nimi i pod nimi jsou lámavé strmé plotny rozbrázděné mohutnými převisy. Nejdříve se jde po spodní lávce, v místě, odkud spodní lávka začíná klesat dolů, je nutno přelézt asi 15 metrů vzhůru strmým komínkem na horní lávku. Je to jediné místo, kde se v zimě za dobrých podmínek při pevném a nelavinézním sněhu jistí lanem. V létě je tohle místo naprosto pohodové a za pár vteřin se z horní lávky kocháme rozhledem na Jastrabku a Belanské Tatry. Nebe je stále modré, daleko na obzoru se objevují tenouké bělavé šmouhy. Na horní lávce není těžkostí a tak přicházíme do spádnice Měděné štrbiny, kde lávka končí v lámavém kotli. V zimě se traverzuje ještě kus doprava lavinovým svahem do stěny Lomnického štítu a pokračuje se stále traverzem až do Jordánky. V létě je tento úsek značně lámavý, a tak rozum velí stoupat koutem spadajícím z Měděné štrbiny. Je to kupodivu hezké stejnoměrné lezení v plotnovité skále, obtížnost stále poctivá dvojka. Asi v polovině žlabu uhýbáme doprava do stěny Lomničáku. Nacházíme rozbitý talíř, chuchvalce drátu, blok jakéhosi spalovacího motoru, spousty konzerv a obalů od pišingrů. Chci se napít z kaluže, ale všímám si, že kaluž je plná drobných červů, a tak si nechávám na pití zajít chuť. Při lezení jsme nějak nezaregistrovali, že z mlžných čáreček na obzoru se stala docela solidní deka, která zakryla slunce a pokryla více než polovinu oblohy. Na Lomničáku jsme v půl desáté, spolu s námi přichází mlha. Za chvíli je mlha taková, že nevidíme dál než nějakých deset patnáct metrů. Prostřednictvím slečny obsluhující v bufetu jsme si nechali tlumočit názor meteorologa ukrytého kdesi v útrobách observatória, který jednoznačně doporučoval změnit plán. Půl hodiny ještě čumíme do mraků opřeni o zábradlí a vedeme řeči o tom, že se to určitě každou chvíli rozfouká, vedeme řeči o tom jak je potřeba zatnout zuby a vrhnout se statečně do mlžného hřebene, ale po prvním zahřmění se jednomyslně vrháme do sestupu směrem na Lomnické sedlo. První kapky spadly po dosažení značené turistické cesty a než jsme došli k horní stanici sedačkové lanovky, tak padají z nebe docela solidní provazce ledové vody. A tak se alpinismus proměnil v úpornou turistiku, Skalnaté pleso, spousty svěžích ceprů, chodníčkem na Svišťovku, spousty znavených vrávorajících ceprů, Svišťovka, ojedinělí bledí zadýchaní cepři, kopec dolů, několik statečných zdrápaných ceprů obalených blátem a na pokraji klinické smrti, a Brnčála někdy okolo půl jedné. Inu, leckterý horský turista by za takový vejlet dal dva roky života, ale my jsme zklamaní. A další tři dny prší, a tak utloukáme čas lezením extrémních hákovaček na cvičném šutru u plesa, porážíme Vyšehrad v šestihodinovém volejbalovém utkání na plácku za Brnčálou a pak prcháme do Prahy a následně do Polesí a na Oybinský pískovec. V pondělí pak začala v Praze propukat povodeň. Takový pěkně rozehraný pokus o pořádnou hřebenovku.

Turecko 2002

Ctirad Slavík

V létě jsem strávil s kamarádem Ájou měsíc cestováním po Turecku, převážně po východní Anatólii, „divokým Kurdistánem ...“

Základní údaje o cestě:

Načasování: 5.7. - 11.8. 2002

Trasa: Praha - Bratislava - Budapešť - Arad - Bukurešť - Giurgiu/Ruse - Edirne - Istanbul - Trabzon - Erzurum - Kars - Dogubayazit - Van - Tatvan - Diyarbakir - Sanliurfa - Adiyaman - Malatya - Kayseri - Nevsehir - Antalya - Istanbul - ... - Praha.
Autobus, dolmuš, taxi 3780 km, vlak 3440 km, autostop 2700 km, celkem 9920 km + x km pěšky.

Náklady: brutto cca 10750 Kč, netto (očištěno o ztrátu cca 50 euro) 9250 Kč (tj. méně než 1 Kč na kilometr bez jídla, ubytování atd.).

Vedlejší náklady: 5 kg živé váhy (každý účastník), punčochy, sluneční brýle, roláček, košile, dvě zpola naplněné plynové bomby VAR atd.

Autostop v Maďarsku na okruhu okolo Budapešti M0 – 7 km za celý den

Druhý den naší cesty jsme se probouzeli plni optimismu, vždyť včera jsme vyjeli z Prahy před pátou odpolední a dostali jsme se až na poslední benzínku před Budapešť. Ovšem ráno nám trvá několik hodin, než jsme se z  ní alespoň odpíchli a ještě pouze asi na dva kilometry, na místo, kde začíná okruh M0. Jdeme po okruhu další cca 2 km až na malé nouzové odpočívadlo, kde nás snad někdo vezme, už jsem tady tak nějak domácí, stopuji tu po třetí za poslední tři roky. Cestou míjíme policejní vůz, policisté jsou v pohodě, jen tu bednu Gambrinusů, co tam leží v příkopu, nám nějak nechtějí nechat. Asi nějaký úplatek. Škoda. Na onom malém odpočívadle stojíme celé odpoledne, šest hodin. No, stojíme, také posedáváme a poleháváme. Nikde tam není žádný stín, vedro nechutné. Spálené máme večer kdeco – nejvíc krk a ruce. Ája se nakonec jde povalovat na trávník do stínu pod strom. Oba máme zaječí úmysly… Ovšem nakonec nás v šest večer kdosi odvezl na další benzínku, další tři kilometry! Hurrrá! Ale tam jsme také pro tento (veleúspěšný) den skončili. Na druhý den se nekompromisně a nesportovně ptáme každého, kdo tam staví, a posléze na vedlejších silnicích poznáváme, že se tam stopuje výrazně lépe. Trpělivost růže přináší, Maďarsko jsme nakonec prostopovali celé, ale sedmikilometrový rekord už nikdy opakovat nehodlám a příště asi upřednostním jiné způsoby dopravy, na toto si připadám přeci jen poněkud starý.

Turecká pohostinnost

Pro mě rozhodně největší zážitek celé cesty. Během stopování po východní Anatólii bylo pozvání na čaj naprostou samozřejmostí, párkrát i něco k jídlu, ubytování v obecní místnosti či v pastevecké jurtě… Na Nemrut Dagu u jezera Van jsme neomylně doputovali na oblíbené místo tureckých piknikářů a stejně neomylně jsme byli pozváni na piknik. A když nám každý ze široké turecké rodiny něco nabízel a znova a znova… Poté, co naši hostitelé odjeli, přijeli jiní piknikáři. „Are you hungry?“ To byla jedna z prvních vět. Ne, opravdu ne. Kladný vztah k cizincům se projevil i v tom, že na východě Turecka nás na stopu bralo v průměru každé třetí auto… Jak nám bylo po Maďarsku! Autostop se mimochodem ukázal jako výborná forma rozvíjení slovní zásoby (nejenom turečtiny, ale i např. francouzštiny, holandštiny, němčiny, ruštiny). Spousta Turků totiž pracovala (a spousta pracuje) v zahraničí. I kontakt s lidmi byl při stopování těsnější, lepší. Jen je potřeba si dát pozor, někteří řidiči mohou chtít za svezení peníze.

Gruzínské kláštery

V 10. a 11. století zasahovalo gruzínské křesťanské království na sever dnešního Turecka. Zbylo po něm množství stavebních památek v různém stupni rozkladu. Turci se totiž o tyto křesťanské památky vůbec nestarají. Viděli jsme dva kláštery v podhůří Kačkaru – Oşk Vank a Dőrt Kilesi. Monumentální stavby! Nutno vidět! Navíc, nikdo je nehlídá, takže je možné si je prolézt, přelézt, oblézt, vylézt, což jsme samozřejmě využili. Až jsme si potom říkali, když jsme se zevnitř dívali na rozpadající se klenbu, kde že jsme to tam nahoře vlastně procházeli.

Je také poučné sledovat obvyklý vývoj křesťanských památek v Turecku, jež jsem generalizoval takto (platí pouze pro významnější kostely ve větších městech, čili ne pro výše popisované kláštery): křesťané postaví kostel, Osmané z něj po dobytí dané lokality udělají mešitu a Atatürk muzeum (nejznámějším příkladem budiž Haya Sofia)…

Turci a Kurdové

Příkladem ne úplně ideálních vztahů je následující historka. V chodbičce vlaku z Malatye do Kayseri (jinde nebylo místo) byli Kurdové i Turci. Abychom vyjádřili svůj kladný vztah k oběma národům, bavil se Ája s Kurdy a já piloval turečtinu s Turky. Moji Turkové se ovšem divili, proč se s těmi Kurdy Ája baví a ať ho zavolám k nám, ať se s nimi nebaví… A upozorňovali mě několikrát! Mně to bylo jedno.

Osobně si myslím, že nezávislý Kurdistán je v současné době z mnoha důvodů utopií. A jak mají také chudáci Kurdové dělat nějaká povstání, když mají v každém větším městě Army Base, na silnici každých pár kilometrů vojenské kontroly a nad hlavami jim tam věčně lítají stíhačky… Dělají to takto. Vyrazí s jakousi píšťalou na kopec za město, tam hodinku hrají kurdské písně, povykují a poskakují u toho, chci říci tančí, a nutí okolo stojící cizince, aby se k nim přidali (což jsou tito po opravdu intenzivním nátlaku nuceni udělat). No a potom je tu piknik, který mezitím ženy připravily, a pak se jede domů. Tomu se říká národněosvobozenecký boj! Trochu zlehčuji, ale takhle nějak si představuji počátky husitského hnutí, když chodili husité upevňovat svoji sounáležitost na různá památná místa.

Tradičním nástrojem k upevnění celoturecké identity je, podobně jako dříve v ČSSR,  základní vojenská služba – Kurdové z vesnic horského jihovýchodu sloužívají v letoviscích na západním pobřeží a obráceně. My jako cizinci jsme neměli žádné problémy ani s Kurdy, ani s vojáky – spíše naopak. Pouze jednou jsem měl trochu divný pocit. To když jsme stopli sympatizanta PKK a Abdullaha Őcalana – mimochodem mu byl velmi podobný. Hlavně měl však velmi sveřepý výraz, jel strašně pomalu a pořád někde zastavoval, připadalo mi skoro, jakoby bilancoval se svým životem, se svou krajinou, než uskuteční nějaký sebevražedný atentát. Rozhodně jsem neměl v úmyslu být jeho obětí.

Mimochodem, Kurdky jsou v průměru asi hezčí než Turkyně a navíc třeba ve Vanu nechodí skoro vůbec zahalené – tedy bez šátku.

Nádraží v Aradu

Večer přijíždíme z Bukurešti do Aradu. Na nádraží se to hemží feťáky, žebráky, somráky a různými jinými existencemi, před nimiž se máme na pozoru. Nejhorší jsou malé děti, které cosi fetují z igelitových pytlíků, stejně jako jejich starší kolegové. Říkali jsme jim lepidláci. A taky neodbytně somrují o cigarety. A v bufetu dojíždí lógr z kelímku od kávy. Otřesné. Nakupujeme proto raději několik litrů Palinky de Bihor, abychom se z tohoto zážitku vzpamatovali. Několik set metrů od nádraží stejně staré děti v I-café vesele paří DOOMa.

Další zážitky, a bylo jich spousta, jsou shrnuty ve zkrácené verzi deníku, jenž následuje. Vcelku se Turecko jeví jako ideální prázdninový cíl – není daleko, je tam výrazně levněji než u nás, žijí tam pohostinní, milí a k cizincům vstřícní lidé (ovšem orientálnímu handrkování se o cenu se pochopitelně nevyhnete) a jako takové má Turecko opravdu co nabídnout, od vysokých hor přes ohromné množství památek nejrůznějších kultur až k stovkám kilometrů mořského pobřeží.

5.7. –  9.7. Praha – Istanbul  jsme udělali skoro přesně za 4 dny, jak jsem avizoval nevěřícímu Tomasovi u Küžána.

10.7. - 12.7. Istanbul highlights: Topkapi Serail - je to tam na ISIC celý zadarmo kromě harému, tak jsem tam nešel. Jinak do Trabzonu lodí nepojedeme, protože jsou už vyprodány levné lístky. Taky jsme si v Istanbulu stihli ještě prohlédnout kostel v Choře.

13.7. Trabzon - ubytovali jsme se v nějaké katolické charitativní ubytovně, kde je to za to, co jim dáš, tak se snad nenaštvou, až jim dáme málo! :-) Je to tam ale děsně čistý, tak už Ája sundal prostěradlo, aby jim ho neumazal. Dokonce jsme se už osprchovali teplou vodou.

14.7. Jsme se byli podívat na Sumela Manastyr vybudovaný v několikasetmetrovém skalním masívu. Také jsme si zlehka prohlédli Trabzon a ruský bazar. Chtěli jsme se vykoupat v Černém moři, ale není tu vůbec žádná pláž a navíc nám to nějaký tádžický student islámu nedoporučil, protože prý jsme v islámském státě (zase jsme si ale pokecali rusky) - poturčenec horší Turka, no... Také tu v Trabzonu měla být spousta ruských prostitutek, ale žádné jsme neviděli ani nehledali.

15.7. V charitním křesťanském hotelu jsme nechali donaci 3 euro za noc a osobu a pohled Prahy, kterými jsme se pro tento účel vybavili. Snad nebyli nespokojeni! Večer jsme dojeli do Erzurumu - mimochodem moc hezká cesta. Taky jsme si v buse se stewardem pokecali rusky, pohoda. Zakempovali jsme to z úsporných důvodu u autobusáku na zemi u smeťáku

16.7. Erzurum - pěkné město, kde je všechno hezky po kupě. Začínáme stopovat a na tři stopy jsme přes Tortum dojeli do Ösk Vank, což je malá vesnice v horách, kde je prastarý gruzínský chrám a klášter. Perfektní. Všechny tři stopy nám zařídil někdo jiný! V noci pršelo, tak jsme od bürgermeistera dostali zadarmo klíče od místnosti, kde jsme se mohli vyspat.

17.7. Ještě prohlížíme klášter a pak vyrážíme dolů z hor. Koupeme se v luxusnim vodopádu. Na tři stopy se dostáváme do Yusufeli - malá vesnice pod Kackarem dále na sever.

18.7. Ráno kus stopem a kus pěšky (7+7 km) navštěvujeme další pamětihodnost Dört Kelesi - Čtyři kostely, abychom měli srovnání s Ösk Vankem. Zase trochu „klimbíme“. Kostel je fajn. Zpátky do Yusufeli stopem a pak dál na východ – na Kars. Až do Karsu jsme nedojeli, skončili jsme asi 50 km před ním. Cesta byla naprosto fantastická - krajina jak v Arizoně (tvrdí Ája). Procvičil i francouzštinu a holandštinu. A byli jsme pozvání na kebap. Nocleh u pastevců v jurtě - Ája tvrdí, že mu byla celkem zima. Držíme průměr tři auta na stopa. Jeden chlapík si řekl o prachy, ale nutno říct, že nic nedostal.

19.7. Ráno jsme dojeli do Karsu a pak za nekřesťanské peníze taxíkem do starobylého města Ani, kde zůstalo zachováno několik kostelů, mešit a část hradeb. Město leží přímo u arménských hranic na ideálním mistě - skalnatém ostrohu nad řekou - a svého času prý konkurovalo Konstantinopoli. Z Karsu jsme se ještě ten den neuvěřitelným způsobem dostali do Dogubayazitu, cca 220 km. Začali jsme přitom stopovat v 5 a v 8 už je naprostá tma. Byl trochu problém s naším vízem, protože je nečitelné datum, ale s vojákama jsme nakonec dali čaj a zastavili nám auto, co nás dovezlo do D. D. je přímo pod biblickou horou Ararat - přes 5000 m. Nahoru se dá, ale za těžký prachy.

20.7. Prohlídka Ishak Paša Sarayi, dále pevnosti a mešity, vše cca 5 km od města. Taky jsme trochu zatančili s Kurdama. A teď ta kurdská svatba, na kterou jsme byli pozváni?

21.7. Svatba včera se nekonala, neboť nám náš pozývatel zdrhnul. Stopem jsme dojeli do Vanu – krajina opět mimořádně zajímavá, především hory Tenderek, jež jsou vulkanického původu. Večer jsme byli na čaji a pivku s místními kurdskými mladíky, a i na muzice.

22.7. Koupili jsme si vestičky a Ája saz – kurdskou balalajku. Pak prohlídka Vanu – pevnosti Van Kale. Břeh jezera je velmi bahnitý, koupání se bohužel nekonalo. To jsme ale zjistili po několika hodinách chození. Večer jsme dali dva Efesy.

23.7. Ráno to balíme ve Vanu a jdeme na stopa. Ještě se cestou do Vanu stihneme vykoupat a vyprat v silně alkalickém jezeře Van (mám z něj solidní melír). Z Tatvanu nás chlapík vzal autem (zajel si) až na hranu kráteru Nemrut Dag - do sedla. My jsme si ještě nalehko vyšlápli na jeden z vrcholu - cca 2900m a pak zakempovali uvnitř kráteru (průměr cca 6 km).

24.7. Ráno prší, potkáváme nějaké Čechy, koupeme se v kráterovém jezeře a procházíme vnitřek kráteru. U kempingu nás vydatně hostí turečtí piknikáři, dolů jedeme s triem mladých Francouzů

25.7. Bez problémů dojíždíme do Diyarbakiru. V hotelu zjišťuju, ze mi chybí 70 mil lir (cca 50 euro) - buď byly v pase, který jsem dával personálu na opsání dat nebo jsem je někde vytrousil. Shit, co se dá dělat. Prohlídka Diyarbakiru, hradby a tak. Trochu mě štvou ty prachy, navíc mam rozpraskaný rty - dost bolí - prostě drsný, ale spravedlivý Diyarbakir...

26.7. Stop v D. je pěkně na houby - z města jsme se sice jakž takž na dvakrát dostali, ale pak stojíme asi 1/2 - 1 hodinu (!) než nás na těch 160 km do Sanliurfy vzal náklaďák, který jede max. 50 km/h. A ještě dva čaje po cestě, takže to trvá přes 5 hodin. V Urfě jsme v 16:30. Ubytovali jsme se v hotelu, hodili sprchu, prošli město a Kale - pevnost, dali kebap, potkali dva Čechy

27.7. Ája má úpal, asi z toho, že nenosil čepici. Celý den leží v posteli. Já mám alespoň odpočinek a prohlížím si Urfu - bazar a seldžuckou Ulu Camii, hlavně.

28.7. Ráno je Ájovi lépe, razíme na stop směr Adiyaman a Nemrut Dag. Stop nic moc, ale dorazili jsme do Eski Kahta, kde jsme si prohlédli pevnost Yeni Kale. Je brutální vedro - proběhly asi dvě koupačky a pak výstup na správnou cestu. Pak už stopem až na vrchol Nemrut Dag, kde jsou prastaré sochy nějakých králů. Zato to teda nestálo a navíc jsou tam davy turistů.

29.7. Ráno stopem až do Malatye, kde jsme asi ve 3. Kupujeme lístky na vlak do Kayseri (474 km za 70 Kč). Vlak má sekeru a navíc je BRUTÁLNĚ narvanej, Rumunsko hadr. Trochu se to vyprázdnilo, tak pospávám v uličce na károšce - nakonec jsem se vyspal solidně.

30.7. Ráno Kayseri a hotel - spíme pak asi do 14. Prohlídka Kayseri. Koupili jsme nějaké brašny na rameno, vyráběné z koberců – Kayseri je kobercové centrum. Perličky: např. moje vlasy 17 dní neviděly šampon, ale nějak to zatím nevadí, občas je i někdo pochválí! :-) Zašíval jsem (leukoplastí) už: tričko, trenky, košili. A kalhoty jsou na spadnutí. Taky už jsem z toho sightseeingování trochu unaven, už toho bylo moc, chce to změnu. Nakonec ten vlak taková změna byla. Autostop po Turecku: doposud 1800 km. Jsou tady v Kayseri hezký ženský, což v Turecku zas tak obvyklý není - zatím vede či vedl Kars.

31.7. Přišla bída na kozáka. Tak to přišlo na mě. Poctivě chodím již v noci a pak i přes den. Mockrát. Ája dodělává prohlídku Kayseri. Je nicméně zřejmé, že dnes z Kayseri nikam nepojedeme. Je mi zle a jsem z toho dost zesláblý. Začínám do sebe rvát Endiaron a je jasné, o čem jsou naše debaty. Zajímalo by mě, z čeho to je.

1.8. Cestu do Göreme jsem přežil. Tam se ubytováváme v hotýlku, kde naším pokojem je vytesaná jeskyně – fantastická teplota 16 °C! Ája jde explorovat krásy Kapadokye, já odpočívám v pokoji. Škoda, že mě to nechytlo tady, mají tu evropské záchody. Stále ještě mi není dvakrát do dřepu, ale lepší se to. Ája si stihl prohlédnout Love Valley s falickými symboly. Celá Kapadokye vypadá trochu jako Melnické pyramidy (BG) ve velkém – zvětráváním se ze sopečného tufu utvořily zajímavé skalní útvary, do nichž ještě obyvatelé vytesávali a vytesávají spoustu jeskyň, podzemní města apod.

2.8. Já jsem stále ještě docela dead fish, Ája si ale prohlíží do skal vytesané kostely v Göreme, k nimž se dostal oklikou přes jakési skály, aby nemusel platit vstup. Když se vrací, balíme to a jdeme na bus do Nevsehiru a pak Derinkuyu – podzemní město. Prý se tam vejde 10.000 lidí, to co jsme viděli, by je nepojmulo, ale otevřená je jen část. Ája je trochu zklamán, Mines of Moria to opravdu nejsou. Z Nevsehiru frčíme do Antalye a nakonec až do Kemeru.

3.8. V Kemeru nás na otogaru vyzvedává můj kámoš delegát Tony. Odpoledne vyrážíme na „vyjížďku“ do hor v okolí Kemeru, řídí Tomáš, delegát by Čedok. Ája to nazval „Kemer off-road“. Opravdu to bylo celkem zajímavé. Pak ještě koupačka v moři (páni delegáti se prý jinak vůbec koupat nechodí). Večer grilovačka – pro mě velmi dietní.

4.8. - 6.8. Flákací dny u moře.

7.8. - 11.8. Vcelku klidná cesta domů, přes Istanbul, Bukurešť atd.

Více informací a také nějaké fotky naleznete na www.webpark.cz/ctiradslavik/.

Pojednání o věcech potřebných a nepotřebných čili o tučných sviních ve stěnách horských

Bidlo

Už v oddíle ve mně vyrůstal pocit, že bez lékárny, žďáráku a čelovky bych v horách neměl do stěny vyrazit. A letos v instruktorském kurzu ČHS v nás tento pocit ještě utvrzovali. Bez lékárny s půlkilem obvazového materiálu, s různými gumovými rukavicemi a rouškami, bez buzoly a GPS, bez náhradního oblečení a bez všelijakých těch goretexů a windstopperů aby člověk pomalu ani neopouštěl chatu. Je však tohle všechno nutné s sebou do stěny nosit? Anebo jinak: je to vůbec možné? A jaká je realita lezení v Alpách?

Letos naše zážitky zcela jasně ukazují, že jsme zvyklí a naučení s sebou do stěny tahat věcí příliš. Jak v Dolomitech, tak v Kaiseru zjišťujeme, že naše batohy jsou největší ze všech lezců stoupajících stejnými či podobnými cestami, respektive že jsme jediní, kteří vůbec s batohy lezou.

Přestože jsme se na naše poměry snažili váhu co nejvíce redukovat, dřu v severní stěně Cimy Grande na druhém konci lana s cca 10kg sviní a to nějaké to kilo nese i Tomas na prvním. Byla to naše doposavad nejtěžší cesta v životě, navíc předpověď hrozila určitou možností bouřek, a tak nás naše přirozené obavy přiměly nabalit si žďáráky, bundy, čelovky, 1,5l vody každý, nějaké to jídlo, dále pro nás samozřejmou lékárnu a mobil, pořádný foťák a boty (naštěstí v rámci úsporných opatření maratonky a ne pohorky). A to ani do batohu nebereme druhé kalhoty nebo flísku, ani kladivo a skoby, ať už na jištění, nebo pro případ ústupu. No a jaké to s tou 10kg potvorou bylo? Příšerné! Ze sedmi délek v nepřetržité obtížnosti mezi 6 a 7 UIAA nejsem schopný lézt volně prakticky vůbec nic, přestože všechno lezu na druhém. Ještěže tu máme klasiku, množství skob a lezení V+ A1. S trochou nadsázky lze říci, že těch sedm délek více než kolmého lezení shybuji z expresky na expresku. Z toho jsem tak hotový, že ve zbylých osmi už lehčích délkách mi neustále chytají křeče do prstů a celých předloktí obou rukou. Náš čas je 11 hodin oproti 5-7 hodinám v popisu. A co další dvojice, které potkáváme ve stejné cestě? První dvojice: jen tenisky cvaklé k sedáku a jeden miniaturní sotva desetilitrový batůžek. Druhá dvojice: jeden celkem velký batoh, se kterým ale nelezou, ale vytahují ho na pomocném laně. Třetí dvojice: oba dva batůžky, ale tak o polovinu menší než ty naše.

V Kaiseru se snažíme váhu redukovat ještě více: žďáráky a čelovky zůstávají nekompromisně na parkovišti, jeden den dokonce i bundy, jídla a pití bereme méně, pořádný foťák nahradilo mejdlo. V Dülferově cestě na Fleishbank tak mám v batohu „jen“ lékárnu, mobil, maratonky, dvě moirový trika a jídlo + pití do 1kg. Považovali jsme to za minimum. Náš čas je 6 hod 45 min oproti 4-6 hod v popisu. A ostatní? Batohy vůbec neměli! Jedna dvojka jen v trikách s krátkým rukávem, pouze boty cvaklé k sedáku ukazují, že nejsou někde na skalkách. Jen se kolem nás přehnali. A trojice, kde alespoň každý má i triko s dlouhým rukávem a kromě bot cvaklých k sedáku někteří i nějakou taštičku (lékárna?, trochu jídla a pití?).

Tím vším nechci říci, že příště už v horách polezu jen s maglajzpytlíkem a že bych něco takového radil ostatním. Ale pár závěrů z toho pro mne vyplývá. Za prvé záleží na tom, s kým člověk leze. Když leze vůdce s klientem nebo instruktor s nováčkem, je asi na místě větší opatrnost a zvláště v batohu vůdce či instruktora lze očekávat nějaké to kilo navíc. Za druhé záleží na tom, co lezete. Řekněme, že v nějaké čtyřce vám to kilo, dvě navíc neuškodí. Když už ale lezete cesty, které se přece jen blíží hranici vašich lezeckých možností, je každý gram strašně znát, s každým dalším ztrácíte více sil a času. A pak už onen bezpečnostní obsah batohu ne zrovna vždy prospívá vaší bezpečnosti: jste ve stěně déle a jste unavenější. To říká ostatně i známé rčení: „Bereš si bivakovací výstroj? Zabivakuješ!“

Naše letošní pozorování se opírají o zážitky z lezení čtyř cest velmi podobného charakteru. Čistě skalní lezení v dobře přístupné oblasti s nástupem vlastně pár metrů od turistické značky, cesty o obtížnosti mezi V A0 a V+ A1 a o délce zhruba mezi 10 a 18 lanovými délkami. Tedy na alpské poměry nic hrozného. A zde je trend jednoznačný: lezení co nejvíce nalehko, pokud možno i bez batohu (dobrá předpověď počasí je tu ovšem podmínkou). Důraz je tak kladen na rychlost. To celé ale taky předpokládá znalost svých schopností a toho, co si mohu dovolit. Mít jistotu, že cestu jsem schopný za pár hodin přelézt, mít vyzkoušeno, že bez litrů vody a zásob jídla jsem schopný fungovat, vědět, že když se zatáhne a trochu foukne, tak se bez bundy nerozklepu.

Takže ať nám to dále pěkně leze a ať v horských stěnách nezhyneme pod tíhou tučných sviní!

Přímo z doliny na Granátovou lávku! Pozor – cesta není v průvodci!

Bidlo

 

Po jistých nedorozuměních (původně jsme chtěli lézt jinou cestu) stoupáme od konce Velického plesa doprava pod stěnu mezi dva markantní ledopády. Vybíráme (Honza W., Tomáš Dzik a já) si cestu levým, menším ledopádem, Kuba, Blud a Sestrucha se pokusí o průstup pravého.

Tomáš je vůbec poprvé v Tatrách, poprvé v mačkách a s cepínem a tváří se poněkud nejistě. Už na chatě nás varuje, že nejtěžší cestou, kterou v životě vylezl, byla 5- v Srbsku, a to ještě na druhém konci lana. S trochou ironie ho ubezpečujeme, že nic těžšího než 3 nebo 4 nepolezeme.

První délka vede vylitými žlábky, mixy s převahou ledu, pěkné, zajímavé lezení. Jištění je sporadické, led na vývrtky moc tenký, ale podaří se mi založit několik vklíněnců. Štanduji na dvou starých skobách, takže prvovýstup to rozhodně nebude. Tomáš leze pomalu, vší silou se věší na cepíny, ale bojuje jako lev a délku zvládá bez odsednutí. Na štandu koulí očima, pot z něj jenom leje, lezení ho stálo hodně sil a prý navíc zápasí s nějakou chřipkou. Honza velkoryse půjčil svůj kladivocepínek Tomášovi a sám leze s jedním cepínem, ale s přehledem.

Začátek druhé délky se nakonec ukáže jako klíčový úsek celé cesty. Asi 10m skalní výšvih, který vypadá na první pohled docela nevině, obnáší nepříjemné lezení bez valných stupů a chytů. Když v jeho polovině cvakám vytouženou skobu a zjišťuji, že má zcela urezlé ucho, polije mě studený pot. Naštěstí se mi podaří zandat vklíněnce, do něhož po chvíli i opatrně odsedám. Po minutě odpočinku se přeci jen vyškrábu vzhůru, rozpíraje se mačkami v hladkém mělkém koutku. Dále je to po sněhu a krásně nateklých ledech, štanduji u nádherných velkých ledopádů. Zatloukám tutovou skobu a dobře dělám, Tomáš si chvilku posedí...

Později zjistíme, že jsme sledováni Kubou, Bludem a Sestrou, kteří vzdali svoji cestu, protože vedla pouze po tenké vrstvě ledu bez možnosti jakéhokoli jištění. V této druhé délce si užili ještě více dobrodružství než my. Nikomu z nich se do ní vůbec nechtělo, až nakonec ukecali Kubu. Prý tak úžasné vymytí mozku ještě nezažil. Vymývač Sestra: „Kubo, to dáš, Kubo, máš na to, Kubo, seš fakt dobrej...“ Kuba se pokusí hákovat za frenda a když zabere, frenda vytrhne, sám však přesto trochu zázračně nespadne. Potom se mu ještě při kroku vzhůru zachytí cepín visící na šňůře od sedáku a Kubu vzhůru prostě nepustí. Jenže dolů už to také nejde a Kubovi, zralému na vypadnutí, nezbývá nic jiného než s nadáváním cepín odcvaknout a prostě ho nechat padnout dolů do doliny. Humorná historka, že?

Dále bychom mohli pokračovat přímo středem velikých kaskádovitých ledopádů, které vypadají dost velkolepě. Nakonec ale volíme cestu jinudy, jednak by ledopády pro nás znamenaly dost těžké lezení a hlavně máme strach o jejich pevnost – v poledním slunku z nich pěkně ukapává a občas se z nich kus odlepí a s rachotem se odporoučí dolů. Přechod doprava po lehkých travnatých lávkách mě zavede k jakémusi širokému komínu, plnému měkkého sněhu. Dost obtížně se škrábe vzhůru, boříte se do sněhu po pás a když nejste dost opatrní a stále se propadáváte, odhrabete většinu sněhu ve vaší úrovni pryč a vyhloubíte nad sebou jakýsi sněhový převis, přes který se pak těžko dostanete. Vzpomínám si, jak v některé knížce – tuším – Mirek Šmíd popisuje, jak leze někde v Himalájích v příkrém měkkém sněhu a jakou si na to vypracoval metodu. Ruce zarazit do sněhu, uhutnit a uplácat si chyty, pomalu na ně přenášet váhu a opatrně se sunout vzhůru, pak na ně stoupnout i nohama a rukama mezitím uplácat další chyty. Zkouším to a kupodivu to docela funguje. Ale jsem rád, že jsem tady první, za mnou zůstává sněhu sotva polovina, snad to ostatním ještě bude stačit. O kus výš komín přechází v úzkou jeskyni, na jejímž konci, o takových 5 m výše, prosvítá otvorem světlo. Rozhodně nestojím o to zaseknout se při plížení vzhůru nějakou dírou, to je tak pro Kubu, říkám si, bývalý jeskyňář, tomu by se to jistě líbilo, a oblézám celý úsek venkem.

To ještě netuším, že Kuba a spol. lezou za námi. Z vyprávění se dovídáme, že Kuba se odvázal a vyrazil dál sólo, aby urychlil postup jejich trojice a mohli nás tak dostihnout. Věrný svým zásadám zvolil průplaz jeskyní, prý moc fajn. Sestra pak leze tuto délku na prvním a v komíně, ve kterém už je většina sněhu odhrabaná a který musí zdolávat rozporem, padá do svého mikrofrenda. Potom sleduje Kubovu stopu a nechá se vlákat do temnot jeskyně. V ní se pochopitelně tak trochu šprajcne a prodělá lehký hystericko-klaustrofobní záchvat.

Následovaly asi dvě délky po strmých, zmrzlých travách, něco takového zažívám poprvé, je to docela legrace. Potom několik délek širokým snadným žlabem a na samém konci ještě trochu ledů a trav. Celkem jsme natáhli snad deset délek. Tomáš je poměrně hotový, svěřuje se nám, že se v životě tolik nebál, ale celou cestu se držel statečně a poseděl si snad jen dvakrát. Nahoře se potkáváme s Majklem a Pupem, jejichž cesta má stejný konec, a dobíhá nás Kuba se Sestrou a Bludem. Jinak nebojácný lezec a pískař Pup se také přiznává, že v životě neměl takový strach, a komentuje svůj první horský výstup slovy: „Kamarádi mi říkali, že Tatry jsou takový velký Sušky – ale je to úplně něco jiného!!“ Společně balíme matroš a sestupujeme po Granátových lávkách. Za lehkého přítmí stoupáme znovu až pod nástup, kde jsme trochu hovadsky nechali lyže. Ke Kubově velké radosti se Honzovi pod nástupem podaří najít i jeho odhozený cepín.

V pasti mezi nebem a sutí

Honza Hrbáček

Lezeme s Komárem osmou délku Preussovy spáry na Cimu Piccolissimu v Sextenských Dolomitech. Lezení v hlubokém převislém komíně, kdy přímo pod sebou vidím naši nástupovou cestu, si pořádně vychutnávám – s komínovou technikou jsem se doopravdy seznámil teprve den předtím v mokrém a lámavém Klugově komínu na Cimu Grande. Komár poctivě jistí, sevřen z obou stran skalami připomíná tampón v gigantické vagíně. Na konci špagátu, který jde od něj, je uvázána moje maličkost. Protože my skalkaři znervózníme vždy, když se poslední jištění dostane do úrovně kotníků (při pádu hrozí, že se lano dostane pod nohu a obrátí lezce hlavou dolů), a skobka s poslední expreskou je o dost níže, rozhodnu se ovázat malé hodinky jednou ze dvou smyček, jež mám na sedáku pro případ prusíkování. A tady začíná tahle historka.

Po dosažení vrcholu (já o něco dříve než Komár, ale tak to chodí) a podání rukou do sebe zasuneme obligátní tatranky a hledáme sestupovou cestu. Má vést systémem komínů se zacementovanými kruhy. Báječné! Když skutečně narazíme na řetěz na dvou nýtech, náš optimismus nezná mezí a svištíme dolů. Z obav před zaseknutím lana v členitém komínu slaňujeme pouze na jednom – postup pomalejší, ale nechce se nám případně lézt znovu nahoru pro uvízlý uzel a riskovat hloupou chybu při sestupu.

Ze zacementovaných kruhů zbývá po dvou slaněních jen vzpomínka a musíme se spokojit vždy s několika skobami ovázanými změtí mokrých smyc. Ale co – hlavně, že cesta vede dolů. Po asi dvanácti slaněních už dohlédneme na zem. Odhadujeme, že nás čekají poslední dvě a budeme dole.

Tentokrát jdu první já, stále na jednom laně. Jak se tak spouštím, zjišťuji, že skála ubíhá do převisu a trochu se mi vzdaluje. Zůstávám v klidu – cesta je přece vyzkoušená desítkami lezeckých dvojek před námi – až do chvíle, kdy už na skálu nedosáhnu ani z horizontální polohy a štand je pět metrů ode mne na zadní stěně jakési obskurní jeskyně. No jistě, jsme přece v Itálii. Normálně bych  vyprusíkoval až do místa, kde na skálu dosáhnu a nepustil bych ji, dokud bych se nedostal až do jeskyňky. Ovšem prusík má přece Komár, který se po zhodnocení mé situace nahoře ďábelsky směje, jako by nevěděl, že můj osud je v této chvíli i jeho osudem. Zamknu osmu a přemýšlím, co dál. Pode mnou je pět metrů lana, uzel, potom pětadvacet metrů vzduchu a suťovisko toho správného sestupového kuloáru. Ať se snažím sebevíc, na skálu nedosáhnu. Zkouším se rozhoupat způsobem, připomínajícím skotačení na dětských houpačkách, ale moje směšné pohyby se přenášejí na pružení dynamického lana a výsledkem je pouze vertikální kmitání oscilátoru, jak ho známe z fyziky. Do stran se nepohnu ani o centimetr. Komár už se nesměje.

Strávil jsem takto poctivou půlhodinku, vyzkoušel různé praktiky, zaručené finty a vyslechl tisíc (no, to ne, tak šest) Komárových dobře míněných, avšak naprosto nefunkčních nápadů. Z nich nejlepší byl ten, že slaní za mnou. Co bychom tam spolu pak dělali, jsem si nedovedl představit ani v té chvíli, natož teď, s odstupem času. Nebudu vás dlouho napínat. Nakonec mě zachránila dlouhá plochá smyce, kterou jsem na několikátý pokus zachytil o výběžek na stěně a ještě než sklouznul dolů, stačil jsem se lehce rozhoupat, odrazem od skály víc, a nakonec k ní přilnu i sám. Jistě se prusíkem posunovaným vzhůru, dostanu se po velkých chytech až do jeskyňky, kam nakonec přitáhnu i Komára a posledním, tentokrát pro jistotu padesátimetrovým slaněním, přistáváme na suti pod námi.

Krásný výstup, zakončený pikantním sestupem, jež se málem vyrovnal nočnímu slézání z Cimy Grande tři dny předtím s osmi Italy a třemi čelovkami – ale to už je jiný příběh.

A ještě něco, co stojí za zmínku. Během výstupu, zhruba v polovině stěny, jsem na povel zrušil a pro jistotu zařval vzhůru: „Zrušeno!“ – „Jak – zrušeno, neruš!!“ ozval se odkudsi zoufalý Komyho protest. Rychle jsem nahodil půlloďák do HMSky a polknul srdce, které mi stouplo až k patrové mandli. Ale kdo mohl tušit, že tu stejnou cestu polezou hned za námi dva Češi, z nichž jeden bude mít stejný hlas jako Komár? A to jsou pak ty neuvěřitelné příběhy v Schubertovi. Tak si dávejte bacha.

Příjemnou (horo)lezbu v následující sezóně přeje Hrb.

Črta z alpinistova života

Honza Hrbáček

Je krátce před polednem. Stojíme před závěrečným výšvihem. Na vrchol zbývá asi 200 výškových metrů. Přes sedlo se převalují mračna. Silný vítr nám vhání do tváře ostré sněhové vločky. Přesto se rozhodujeme pro pokus o vrchol – teď už není cesty zpět.

Postupujeme pomalu, neboť poryvy větru jsou velmi silné a ztěžují nám každý krok. Už se nejistíme. Kde není pokryta sněhem, mokrá skála nepříjemně klouže.

Konečně se cíl našeho výstupu přiblížil na dohled. Vzápětí se ocitáme na samém vrcholu, kde si padáme do náruče. Je 26. října 2002, 13 hodin a já stojím poprvé v životě na nejvyšší hoře republiky, Sněžce (1602 m.n.m.).

Jak jsme připravovali závody

Gobo

Bylo tomu už dva roky, co jsme s Rybízem organizovali závody na Tisé, letos závody neproběhly, akce byla pro nováčky a ti se mají učit lézt a ne závodit. A tak mi Hrbův nápad, zorganizovat závod na stěně, přišel jako docela dobrý. Moc jsem tomu ale nevěřil. Odpor k lezení na překližce je v oddíle docela silný a tak jsem čekal, že se závody na stěně nesetkají s nějakým ohlasem a celá záležitost upadne v zapomnění. Koneckonců mně by to zase ani tak nevadilo, organizace závodu na stěně je mnohem složitější než závodu na skalách a nebyl jsem si zcela jist, jestli je v našich možnostech ho zrealizovat. Ale Hrba byl neodbytný a lidé se nadšeně hlásili, že se nejen zúčastní, ale také pomohou s organizací. 

Rozdělili jsme si tedy úkoly. Já seženu stěnu, Hrba zajistí ceny, propagaci, lidi, diplomy, pravidla. Obešel jsem pár překližek, ale nakonec jsem zakotvil na své „domovské“ bouldrovce na Pankráci. Nájemné nebylo zrovna nejnižší (300 Kč/hod), ale vzhledem k tomu, že už se zde více než dva roky neměnili cesty, uzavřeli jsme dohodu, která vyhovovala oběma stranám. Očistíme chyty, postavíme nové cesty (což bysme museli udělat stejně) a na oplátku zaplatíme jen 100 Kč/hod a to jen v době kdy nebude nájem tělocvičny. Dohodli jsme termín, čas, podmínky a já už se připravoval na to, že budu muset chodit na jinou bouldrovku, když to nevyjde.

Předvečer dne D probíhala párty u Simony. Takže ráno ve stanovenou hodinu byl na místě kromě mě a Renči jen Pionýr s Pavlínou. To nebyl zrovna nejlepší začátek, jednak se tím zpozdí práce a jednak jsem dohodl hromadný příchod, po němž se brána do areálu uzavře a otvírat se bude jen v případě nutnosti. Tak jsme začali v tomto skromném počtu demontovat chyty. Lidí ale přibývalo a práce šla rychle. Kolem poledne byly chytu očištěny, stěna zametená a vytřená, žíněnky vyluxovány. Dorazili i dva stavěči, které jsem dohodl na postavení těžších cest. Protože chyty byly mokré, vyrazili jsme na oběd. Z oběda jsem se vrátil už jen já, Hrba a Renča, ta nás ale vzápětí opustila, když zjistila, že jako stavěč se nebude moct závodů účastnit. Stavěči mezitím zahájili stavbu červené cesty. My se pustili do modré. Šlo to pomalu, ještě v devět večer jsme montovali poslední chyty, a to nebyly ještě dotažené (mokré plastbetonové chyty jsou křehké a mohly by prasknout). Dotažení chytů a vymýšlení závodních tras jsme nechali na neděli, dvě hodiny před závodem.

Když jsme ráno přišli na stěnu, čekalo nás nemilé překvapení, chyty byly ještě mokré. Ale co se dalo dělat, dotáhnou jsme je museli. Také se nemohlo závodit s maglajzem, protože by se chyty rychle zašpinily. Začali jsme vymýšlet cesty. Hrba zkouší nějaké kroky. Takhle bysme to do začátku závodu nevymysleli. Co třeba ta modrá traversem, jako ženská kvalifikace? A hned to jdu zkusit. Není to tak lehké, jak jsem si myslel, když jsme to stavěli, tak to bude pro chlapy, ženským k tomu přidáme ještě zelenou a TOPy vyženeme lehce do převisu. Co druhá kvalifikační cesta? Navrhuji to samé, ale zpět. Hrba s tím nesouhlasí, že je to stejné. O tom, že je to úplně jiná cesta, ho přesvědčí až jeden za stavěčů, kteří nám v sobotu pomáhali. Kvalifikace máme, teď ještě finále. Navrhuji modrou stropem, hned to zkouším a zjišťuji, že to jde, jen slez ze stropu je trochu těžký. Trochu to zjednoduším pootočením jednoho chytu. A co ženy? Chtělo by to taky něco ve stropě, ale to žádná nedá. Zvolili jsme proto kompromis nohy v kolmáči, ruce ve stropě (nakonec se to ukázalo moc lehké, 3 TOPy, dvě závodnice skončili kousek od TOPu, z toho jedna přelezla téměř celou cestu ve stanovém limitu 2x). A jak to budeme hodnotit? Hrba sice připravil v pravidlech systém hodnocení, ale ten byl nerealizovatelný, protože bysme museli polepit všechny chyty a těch bylo, zvláště v kvalifikaci, opravdu hodně. Tak jsme tento systém použili jen ve finále. Pro kvalifikaci jsme použili jiný systém, který jsem právě vymyslel. A tak zatím co já kreslil zóny v traverzu a Hrba lepil štítky s body do stropu, začali se trousit první závodníci a diváci. Pavlínu jsme pověřili sepsáním startovních listin a vybráním peněz. Vše mohlo začít.

Buďte vítáni na Humáč Boulder Cupu 2002, diky všem, kteří jste nám pomohli s organizací!

Humáč Boulder Cup 2002

Gobo, Hrb

 

Povzbuzován pokřikem a bouřlivým potleskem provádí Pionýr několik posledních kroků ve finálovém bouldru závodů Humáč Boulder Cup 2002 na lezecké stěnce na Pankráci. Vzápětí jako jediný dává TOP, čímž oddílovou soutěž v mužské kategorii s přehledem vyhrává. V té chvíli si s Gobem můžeme říci, že tahle humaniťácká akce se opravdu povedla.

Myšlenka uspořádat závody pro Humanitu mi hlodala v hlavě od května, kdy si přesně tohle dopřál brněnský HO Vertical při tamním VUT. Na rozdíl od Verticalu ale Humanita není vlastníkem luxusní bouldrovky, jež se řadí k největším v republice. Proto jsme s Gobem, jehož nápad zaujal, začali promýšlet, kam naši skromnější soutěž umístit. Naděje jsme vkládali do stěny na ZŠ Londýnská, ta se však ukázala příliš malou. Naštěstí nalezl Gobo pochopení u správce sportovního centra na Pankráci, který nám umožnil za mírný poplatek stěnu využít. Podmínkou bylo sundání a vyčištění chytů, což se za účasti asi tuctu Humanitníků zvládlo během sobotního dopoledne.

Nato jsme všechny pomocníky vyhnali a se dvěma Gobovými kamarády – zkušenými překližkáři – začali montovat chyty zpátky na stěnu. Podmínkou bylo držet se barev a vytvářet jakés takés cesty, které by na stěně zůstaly a sloužily k tréninku, než se nějací zoufalci zase odváží je sundat. Zatímco kluci se soustředili na stavbu těžších cest a ruce tahajících stropovek, Gobo a já jsme stavěli traverzy, jež měly posloužit následující den jako závodní cesty. V osm hodin večer nás pan školník poslal domů, a tak jsme museli poslední chyty montovat ještě druhý den ráno. Také bylo třeba cesty pro jistotu přelézt, neboť večer zůstávaly stále mokré a jejich skutečná obtížnost tak byla zkreslena. Navíc při zatížení mokrý plastbeton praská, což by nám tak chybělo.

Všechno jsme stíhali taktak, mírná nervozita se odrazila i na našem chování, když před jedenáctou začali přicházet první závodníci a diváci. V jedenáct hodin vylezl Gobo na ribstol a před zhruba padesáti lidmi, včetně třiceti závodících, akci zahájil. Po krátkém vysvětlení pravidel a systému hodnocení v kvalifikaci začaly lézt jako první holky. Když dvě první z nich vypadly hned ve druhé zóně – tedy asi na pátém chytu a jako třetí lezoucí Zuza podezřele dlouho hledala správné nohy pro bezpečný přešah, trochu nám zatrnulo. „Máte tři minuty na přestavění cest,“ ozval se škodolibě Bob, ale to už Zuza vyklepávala v rohovém no-handu. Upřímě se nám ulevilo a když nakonec vypadla až nadohled od TOPu, věděli jsme, že jsme naše holčiny nepřecenili. Nakonec jsme v první ženské kvalifikaci viděli TOPy dva: v podání Sestruchy a Petry Hop, která doslova vyrazila dech všem, kdo ji předtím viděli lézt jen na skalách.

Druhá ženská kvalifikace, u níž jsme TOP vyhnali mírně do převisu, žádnou ze závodnic až do posledního chytu nepustila. Do finále postoupilo osm děvčat, protože původně plánovaných dvanáct se nám při třinácti závodnicích zdálo příliš. Na špici se usadila Sestrucha s Hopíkem, za ní s bodovým odstupem Martina se Zuzou. Po nich pak s větší bodovou ztrátou následovala vyrovnaná skupinka tvořená Renčou, Hankou a Markétou, které doprovodila aristokraticky znějící Veronika z Lemberka.

Mužská část soutěže měla poněkud jednoznačný průběh. Při neúčasti Tomase, Hrba a Goba kraloval Pionýr. V prvním kvalifikačnim bouldru předvedl jako jediný TOP. V druhém pak opět TOPoval spolu s Jindrou Štěpánem a Komárem. Komár odvedl slušný výkon i v prvním bouldru, a tak mu po kvalifikaci náležela druhá příčka, a to i přes sporný fix pravou nohou v zakázané části stěny. Za zmínku stojí i výkony Lukáše, který se v obou bouldrech dostal až na hranici TOPu a z kvalifikace postoupil na třetím místě. Na čtvrtém místě se ocitl nevidomý Honza Říha, jehož v cestách navigoval Gobo. Teprve za ním vlál favorizovaný Bidlo, který získal stejně bodů jako Jindra. Ostatní závodníci následovali se značným bodovým odstupem. Lepší výkony jsme čekali od Kuby, zvláště když chyty byly mokré. Jeho taktika doskoč co nejdál neslavila úspěch, což potvrzuje patnácté místo v kvalifikaci, daleko od bran finále.

Ve finále, jež následovalo po krátké přestávce a vyvětrání poněkud těsných prostorů stěny a posilovny, měla kvalifikace vliv jen na pořadí startujících. Vše se tedy mohlo radikálně změnit. Děvčata předvedla vyrovnaný souboj, ve kterém padly hned 3 TOPy v podání Sestruchy, Hopíka a Martiny. Lezlo se nejprve kolmou stěnkou a následně rukama povinně do stropu, zatímco nohy zůstávaly v kolmém. K TOPu se muselo udělat několik přešahů ve směru zemské gravitace. Možná mohla být finálová cesta o něco těžší, aby o vítězce nemuselo rozhodovat umístění z kvalifikace. Pravděpodobně zklamaná tak byla Zuza, která po kvalifikaci figurovala na 3.-4. příčce. Finále dolezla sice daleko, ale nedala TOP a zařadila se tak za Martinu a Renču, která nakonec skončila na čtvrté příčce.

I mužské finále, na poměry Humanity krutá stropovka s TOPem opět v kolmé stěně pod převisem, přineslo zvrat, ne však na čelní pozici. Svůj bezkonkurenční výkon z kvalifikace jediným TOPem zopakoval Pionýr a nenašel tak přemožitele. Těsně před TOPem vypadl Jindra a nečekaně tak obsadil druhou příčku. Pozici z kvalifikace vylepšil také Bidlo, který jen o teč porazil Komára. Ten se začal ve druhé polovině stropu nohama zběsile točit, nateklo mu a zbytečně brzo vypadnul. Druhý pokus už mu nevyšel. Honza Říha nezvládl dlouhé přesahy a skončil na pěkném pátém místě. Ve střeše se tradičně nedaří králi pískovcových kolmic Lukášovi, přesto jediný krok navíc oproti Vlastovi mu přinesl šesté místo.

Kromě oslavy vítězů je vždy třeba vzdát čest poraženým. Obdiv si zaslouží nejmladší účastníci souboje – malí Turci s Mikulášem Krutským, stejně tak jako oddílové novačky a nováčci lonští i letošní, kteří se nebáli přinést kůži na trh a zalezli si spolu s ostatními. Jejich umístění odpovídá míře jejich lezeckých zkušeností a tréninku, ale právě proto může být již příští rok úplně jiné.

Než se vydáme zakončit celý podnik decentní nedělní pařbičkou v hospodě Na Skalce, zbývá poděkovat za ochotu správci stěny na Pankráci, všem, kteří pomohli čistit chyty, Gobovým kamarádům za jejich zpětné namontování, Pavlíně za pomoc s administrativní částí soutěže a všem zúčastněným lezcům i divákům za atmosféru, kterou v průběhu celé akce vytvořili. Neboť ne cesty, ne výkony, ani ceny, ale právě ona atmosféra a niterný zážitek ji činí zapamatování a zaznamenání hodnou.

Pořadí:

1. Eva Kavková                                           1. Jan Hásek

2. Perta Pohůnková                                    2. Jindra Štěpán

3. Martina Jirasová                                     3. Petr Daniš

4. Renáta Mathonová                                  4. Martin Komárek

5. Zuzana Dvořáková                                  5. Jan Říha

6. Veronika Lemberková                           6. Lukáš Bludský

7. Hana Turková                                          7. Vlasta Daněk

8. Markéta Somolová                                 8. Jan Stuchlý

9. Klára Vaňková                                         9. Pavel Jaroš

10.-11. Lenka Sedláčková                      10. Václav Nádvorník

10.-11. Judita Matoušková                      11. Ondra Turek

12. Lucie Sedláčková                              12. Mikuláš Krutský

                                                                         13. Matěj Turek

14. Petr Farkač

15. Jakub Turek

16. Tomáš Dzik

17. Milan Bernášek

Jak jsme lezli na Nos

Petra Pohůnková

Že by Hopík trávil léto na bigwalech?

I kdepak, přátelé, kamarádi:

Údolní cesta VIb; Wolfgang Ginzel, Adolf Mai, Hans Ginzel, Gustav Ginzel, 3.-4.10.1959. Středem údolní stěny spárkami přes 2 K pod střechu „nosu“ ke 3. K. Vpravo stěnou ke koutové spáře na kraji převisu (skoba), tou vzhůru ke 4. K. Vpravo na hranu a spárou k 5. K. Traverz vlevo na SV hranu a podél ní snadno na vrchol.

28.7.2002 jsme sedli s Ráďou do Škodověnky  a raketovým startem vystřelili směr Jilemnice,  Rokytnice nad Jizerou, Polubný, Smědava, Bílý Potok. Tam jsme našeho oře zaparkovali komusi před domem, vytáhli turistickou mapu, našli zelenou turistickou mapu a přichystali se na zteč.

Dlužno dodat, že se vyplatí k Nosu přistupovat podle návodu v průvodci (... až ke žluté odbočce na Frýdlantské cimbuří. Zde přes Černý potok k Nosu.) a ne si prosekávat cestu mačetou podél Černého potoka. U zmíněné odbočky totiž opravdu  jednoduše sejdete z kopce k potoku, ten překročíte a před vámi se již tyčí dominantní NOS.

Tedy stěna nalezena. První krok k úspěchu.

Nos je dominanta údolí Černého potoka. Stěna spadající k jeho vodopádům je asi 50m  vysoká. Charakteristický je pro ni střechovitý převis tvaru nosu. Klasický průstup údolní stěnou je jedním z nejkrásnějších výstupů v Jizerských horách. Prostorný vrchol skály je zarostlý. (Nenechme se odradit bujnou vegetací, která nás na té stezičce od odbočky na žlutou až k Nosu bude šlehat po nohou a všelijak jinak nám znepříjemní naše snažení.)

Pak se ještě v popisce k fotografii této majestátní skály dočtete, že Nos, Údolní cesta, patřila po prvovýstupu v roce 1959 k nejtěžším výstupům v Jizerských horách. A to byl vlastně ten hlavní impuls. Loni jsme tu prošli v dešti a jen z dálky se kochali nádherným "frňákem", který vás ohromí i cestou z Bílého Potoka jako skutečná pohledová dominanta, strážce údolí. Pak jsme koupili průvodce (Jizerské hory - Pavel Fajgl, Otokar Simm, Milan Vrkoslav) a poté přišel Ráďa s myšlenkou - nebát se starých klasiků. Jen si plivnout pod nohy a doufat, že když je to tak oblíbená stěna, tak už ji snad někdo od roku 1959 přejistil. (Na přiloženém náčrtu stěny jsem zaznačila dva další nýty, které v cestě přibyly. Cesta byla (a je) - k našemu velkému překvapení -  na jizerskohorské poměry téměř přejištěná!

Samotný výstup tu nebudu příliš popisovat, nudné slovní obraty zachycující postup lezců ve stěně známe přece všichni nazpaměť J.

Jen dodám, že nám zprvu respekt před klasikem trochu svazoval nohy, nebyli jsme si jistí, jestli jsme zvolili cestu přiměřenou našim schopnostem. Ráďa - prvolezec - ale statečně postupoval a když nebylo zbytí, trochu si pomohl technickými prvky  (zakomponovanými v čistém lezení, že). (Kroužek a expreska, divák nám zatleská.) Štandovali jsme dvakrát, což snad nebylo nutné, ale usnadňovalo to komunikaci a povzbuzovalo k pokračování, jen ty štandy nebyly moc pohodlné. A celkem jsme strávili na Nosíku asi (světe drž se) tři hodiny. Pojali jsme to jako ten náš první pomyslný bigwal.

Dolezli jsme k poslednímu kruhu cesty, popolezli kousek traverzem, ale spárou lehce na vrchol jsme už nepokračovali. Botky tlačily, Jasík dole čekal. Vrátili jsme se k poslednímu kruhu a (najednou!) slanili. Uf, to byla dřina. Ale: I klasik byl jen člověk!

Nezbývá než všem, kdo se nebojí méně zajištěných cest (netýká se Nosu), hrubozrnné žuly a dlouhých nástupů, Jizerské hory jako lezeckou oblast vřele doporučit.

Hore zdar!

Silvestr na lyžích? To chce změnu!

Hanka Turková

Milí zúčastnění: Zuzka, Martina, Hanka, Hoe, Bidlo, Kuba, Zbyněk, Omarek (posléze zaměněn za Jindru)

„Dožít se klidného stáří“, to bylo mé loňské předsevzetí. Boudičky v Totes Gebirge  mi ho jistě splní.

Dřeme se s lyžemi na zádech osm set výškových metrů k jedné z nich. Málem zašlapuji žlutý květ u cesty a začínám mít podezření, že mě letos žádná lavina neohrozí. Winterraum je pěkný, i když jsme si představovali poněkud jinou náplň dvou dní a tří nocí, než povalování na palandách a monitorování dobrot, které si sem na nejméně týdenní pobyt vynesla Zuzka s Hoem.

Nudu zažehnáváme osvědčenými hrami z dětských táborů a pravdou je, že jsem se už dlouho tak nepobavila. Neustále totiž prší a občas i sněží. Když Hoe se Zuzanou vybalí půlku kuřete, rušíme rekreaci a prcháme do údolí.

Přece to ale letos takhle neskončí? „Docela bych rád udělal definitivně poslední slanění,“ posteskne si Hoe, který ho koncem tohoto roku absolvoval již třikrát. A už se v našem autě rodí plán. Na jedné křižovatce pokřikujeme přes stažené okénko na kolemjedoucího Bidla: „Jedeme do Svatého Jana a slaníme pod Kříž – spacáky s sebou, v deset večer je sraz u kláštera!“

Plán klapl. Mrzí mě, že Omarek dal přednost hromadě práce doma, ale jeho místo Zuzka v minutě obsadí Jindrou, který se náhodou ozval. Pod nohama křupe sníh, je krásné hvězdné nebe. Slaňuji někam do tmy a zase cítím, že jsem tam, kde mám být. Sedíme vedle sebe, jeskyni ozařuje světlo hromady svíček, postavených okolo nás do magického kruhu. Hoe v saku nalévá k přípitku. Hymna, polibky, tradiční perníčky, stisky rukou. A zase je tu ta krásná atmosféra. Silvestrovský sjezd na lyžích nás nečeká, nikomu se ale nechce jen tak všechno skončit. Náhodný chodec v údolí musí vidět ozářenou jeskyni a slyšet písně všech žánrů, které nám vydrží až do pěti hodin ráno. Pak usnou poslední mužské hlasy a mně a Martině nezbývá než také zaříznout. V kruhu hořících svíček usínám a vím, že nezáleží na počasí, ani na splněných plánech, ale na lidech. Pak může být fajn vždy a všude, třeba i za humny.

Tak díky všem a příště Vás zvu na azuro, prašan.

RUMUNSKO – Retezat a Tarcu, 30.8.-8.9.2002

Lucie Sedláčková

Na náš zájezd do Rumunska jsme kupodivu nemusely čekat až na příští léto a neuvěřitelně rychle a spontánně jsme naše další dobrodružství zorganizovaly asi měsíc po návratu z Julských Alp. Nechaly jsme se navnadit nabídkou zájezdů, kterou nám CK Alpina rozdala na zpáteční cestě z Julek, a tak jsme opět v pátek vyrazily vlakem směr Brno. Tentokrát naši julskou trojku – já, Léňa a Káťa – rozšířila ještě Martina.

1. den – pátek 30.8.

Kolem poledne přijíždíme do Brna, kde doplňujeme poslední zásoby. Já si neodpustím své oblíbené Magnum, které ještě před obídkem s chutí spořádám. Od obchodního centra u nádraží se přesouváme na náš známý odjezdový plac, kde poobědváme  a Káťa s Martinou si přebalí věci a jídlo na první přechod. Kolemjdoucí jen nevěřícně koukají, co to tam vyvádíme.

Asi hodinu před odjezdem se začínají scházet lidi. Zvědavě je pozorujeme a tipujeme jejich „chodecké“ schopnosti a hlavně komentujeme velikost jejich bagáže. Tentokrát je nás v autobuse pouhá polovina včetně dvou průvodců a dokonce dvou řidičů. Krátce po třetí odpoledne vyrážíme za úporného vedra směr slovenské hranice. Všechna okénka jsou naplno otevřená a tak kvůli hroznému hukotu neslyšíme vlastního slova. Řidič na dálnici dokonce otevírá přední dveře, ale po vypadnutí odpadkového koše za plné rychlosti je zase zavírá. K našemu velkému zklamání se žádné video během cesty nekoná. Bedna na televizi nad řidičem totiž zeje prázdnotou. Spekulujeme, že se jedná nejspíš o preventivní opatření před rumunskými zloději.

Na slovensko-maďarských hranicích čekáme ve frontě autobusů asi jen půl hodiny, ale i to ve vedru úplně stačí. Teď už jen překonat hranice rumunské. S příchodem večera se naštěstí ochlazuje a tak už se i převlékáme do dlouhých kalhot na noc. Asi po půlnoci dorážíme na hranice. Před námi tentokrát žádná fronta, ale i tak nějak podezřele dlouho čekáme. Nejdříve pět minut, poté už je to deset minut a stále nic. Nikdo se k nám nehrne, celníci si čtou v budce noviny. Nechápu, co se děje. Inu, pomalu se seznamujeme s  mentalitou rumunských úředníků. Náš řidič už ale naštěstí velmi dobře seznámen je, takže asi po více než hodině a o deset piv lehčí konečně vjíždíme do Rumunska. Míjíme nekonečné řady autobusů, kamionů a aut v opačném směru.

Překročením časového pásma si posouváme hodinovou ručičku o hodinu vpřed a konečně se ukládáme k nerušenému spánku. Pokud se to ovšem dá na ani ne 1 m2 dvojsedadla. Zdá se, že všichni spokojeně dřímají, jen já nevím, kam nasoukat nohy a neustále se snažím najít aspoň trochu příjemnou polohu ke spánku.

2. den – sobota 31.8.

Probouzíme se do téměř podzimního chladného rána. Připadám si jak praštěná palicí. No nevím, jak zvládnu to počáteční největší převýšení. Kolem osmé hodiny místního času projíždíme podhorskou vesničkou Gura Zlata (749 m) a jedeme ještě kus za ni. Na malém plácku vedle silnice dobalíme poslední věci a loučíme se  s autobusem, který znovu potkáme až ve středu večer. Čeká nás převýšení asi 1300 m a tak se na rozdíl od ostatních nabušenců příliš neženeme. Nejdříve musíme překonat docela nepříjemnou okolopotoční džungli, než se dostáváme do lesa, kde začíná první ostré stoupání. Léně se moc dobře nešlape, přece jenom prodělaná angína za minulých čtrnáct dní je znát. A tak tentokrát čekám já na ni a tím zakouším dosud nepoznané pocity J. Krátce po poledni se konečně dostáváme mírně nad hranici lesa a kocháme se nádhernými rozhledy, které ovšem kalí nepříliš pěkně vypadající mračna. Sprchne jen málo, ale navlečené šusťákovky a návleky na nohy i na batoh pro jistotu nesundaváme. Přecházíme první rozlehlou travnatou planinu a dostáváme se nad jezero Zanoaga (1997 m), kde máme nocovat. Většina lidí už táboří a my seshora vidíme rozeseté tečky stanů. Už jsme docela uťapané, ale s vidinou teplé večeře svižně scházíme dolů. Obdivujeme jezero, které je se svou hloubkou 29 m nejhlubším retezatským jezerem.

Večer docela fouká  a tak nasazujeme kulichy a rukavice a jdeme na seznamovací zájezdový „večírek“. Po vojákovi z povolání, snowborďácích, studentce filmové produkce jsme my čtyři z VŠCHT docela raritou. Večer se hezky vydařil, kolovaly oříšky a ochutnávalo se hned z několika placatic se slivovicí. Náš spolucestovatel František velmi barvitě vyprávěl o svých zážitcích s ursusem (rum. medvěd) a ovčáckými psy, i když kdo ví, kolik bylo na jeho historkách pravdy. V každém případě pokaždé, když jsem se v noci probudila a slyšela podivné zvuky, jsem si velmi živě představila, jak mě jde do stanu rozsápat ursus nebo okrást divoký Rumun.

3. den – neděle 1.9.

Ráno je jasno a pěkně frišno. Dneska je hlavním bodem programu Vf. Judele (2398 m). Bílý skorolabrador, který se k nám přidal už v údolí, nás věrně následuje. Dáváme mu jméno Goro a celou cestu našeho přechodu Retezatu nám odlehčuje batohy od našich skromných zásob jídla. V sedle před vrcholem Judele zjišťujeme, že cesta až nahoru nevede, což nás samozřejmě nemůže odradit, tak shazujeme bágly a kamenitým terénem se drásáme nahoru na horu. Za to jsme odměněny nádhernými výhledy.

Při sestupu k našemu dalšímu nocležišti, jezeru Bucura (2041 m), začala mít Martina docela problémy s kolenem a tak už naše čtveřice nešla dobývat vrchol Retezat (2482 m) a vydaly jsme se k jezeru rovnou. Nakonec jsme byly rády, braly jsme to jako odpočinkový den, nikam jsem se nehnaly a dokonce jsme se i vykoupaly v pekelně ledovém plesu. Plavat jsme se sice v takové ledárně neodvážily, ale nezbytnou očistu jsme vykonaly alespoň ponořením „problémových“ partií.

Večer se zvedl pěkný vichr, až jsme měly obavy, co přinese. Skutečně se po chvíli nad námi začla stahovat hrůzostrašná mračna, ale prudký vítr je naštěstí rozehnal. Usínáme za vydatného pleskání stanu, ještě že jsme obložily stanové kolíky šutry a šutýrky.

4. den – pondělí 2.9.

S Léňou vstáváme brzo ráno, v táboře je klid. Tak dneska to bude můj den. Tohle je určitě ten nejlepší způsob, jak oslavit narozeniny. Čeká nás nejvyšší vrchol Retezetu, Vf. Peleaga (2509 m). Léňa si po návratu od potoka zažila perné chvilky s Gorem, který se neodbytně dožadoval pozornosti, možná i spíš snídaně, a začal ji  hryzat do lýtek. Sluníčko ještě nevyšlo nad štíty hor, je zase pořádná klendra a pěkně fučí vítr. Po ranní hygieně už na mě čeká kouřící lahodná rýžová kaše. Při snídani pozorujeme, jak se sluníčko dere nad vrcholky hor. Jedním slovem prostě úchvatné, pro to stojí zato vstávat brzo, i když člověku to dochází až později. Komu by se taky chtělo z teplého spacáčku, když je zima jako v Rusku.

Jakmile vyšlo sluníčko, citelně se oteplilo. Už vidím, jak zase ze mě bude lít pot, až se poderu do krpálu. Od Bucury je Peleaga krásně vidět. Je příjemné vědět, kam má člověk dojít. Jde se dobře, i když nahoře začíná opět nepříjemně fičet, takže dál pokračujeme s kulichama naraženýma hluboko přes uši. Tak vznikají i zajímavé fotky, kde jsme za nádherného slunečného počasí vyfocené v kraťasech a flísových čepicích. Konečně děláme vrcholové foto, ale den teprve začíná. Přes hluboké sedlo (2285 m), kudy ztrácíme pracně nastoupané metry, se drásáme na další kopec, Vf. Papusa (2508 m). Tam už začíná být docela zima a já už jsem i celkem utahaná. Sluníčko se schovává za mraky. Posilníme se na další cestu, navlíkneme dlouhé kalhoty a vydáváme se dolů. Těším se, že už se nikam moc do kopce nepoderu, když jsme právě zdolali ty nejvyšší vršky, ale to je v horách dost naivní představa. Sestupujeme pěkně prudce dolů kamenitým terénem. Není moc radno se příliš dívat kolem sebe – nalevo sráz, napravo sráz, dolů jen uzounká pěšinka. Jedno děvče mělo problémy se závratěmi a dost se bála. Ani jsem se jí moc nedivila, ještě před rokem bych to taky dost obtížně rozdýchávala. Tak jsem prostě šla, co noha nohu mine, jako bych šla někde po silnici. Opět jsme sešli do nějakého sedla a opět nás čekal krpál nahoru. Teď už ale opravdu poslední. Naštěstí až nahoru na  Vf. Custura (2457 m) jsme nemuseli, cesta se stočila bokem do údolí. Před sestupem  se čekalo na celou naši skupinku. My jsme se ale už nechtěly nikde moc zdržovat, tak jsme razily i s Gorem napřed. V sedle Plaiul Mic (1879 m) se potkáváme s Martinou a průvodcem Tomášem. Martina totiž byla nucena vzdát přechod přes hřeben kvůli kolenu, a tak se vydala údolím přes Poianu Pelegii. Hrozí, že se každou chvilkou rozprší, tak bereme nohy na ramena a co nejrychleji sestupujeme k chatě Buta (1580 m), kde máme nocovat. Tentokrát jsme to vyhmátly dobře. Kdo dřív přijde, ten dřív mele, a tak si vybíráme ten nejrovnější plácek pro dva stany, co je na celé kameno-keřové loučce pod chatou. Už se těšíme na pivčo. Ale nejdříve očista, pak večeře a nakonec vyšlápnout k chatě pro pivo s příznačným názvem Ursus. Nakonec jsme vyslány já s Káťou. U chaty potkáváme naše průvodce, kteří se dali do řeči s rumunským chatařem a dvěma cizími Čechy a palinka de Bihor tekla proudem. Jen co jsme nakoupily, mazaly jsme radši rychle pryč od začínající nevázané „zábavy“. U stanu na mě čekalo překvápko v podobě ešusu s vanilkovým pudinkem s čokoládou a sušenkami. Na jeho víčku překrytém alobalem od čokolády dokonce hořela růžová svíčička. Na tyhle narozky rozhodně nezapomenu. Dostala jsem Kinder-vajíčko a lentilky – všechno jsme hned spořádaly.

5. den –  úterý 3.9.

Dneska nás čeká poslední etapa hřebenu Retezatu. Přibrali jsme dalšího pasažéra, tentokrát to byla černočerná fenka nejistého původu, kterou si Goro u chaty namluvil. A tak bylo o další hladový krk více. Začli jsme jí říkat Zoro a pozdějc přesněji Zorka.

Nekonečné travnaté pláně, celá cesta typu nahoru dolů, nahoru dolů. Přešli jsme vápencový hřeben Malého Retezatu (Retezatul Mic) přes vrcholy Albele (2013 m) a Piatra Iorgovanului (2014 m). Počasí nám moc nepřálo, celý den poprchávalo, ale naštěstí nic moc většího. Událostí dne byla hromada trusu s nestrávenými brusinkami. Někteří tvrdili, že byla od ursuse, že nic tak velkýho nežere brusinky než medvěd. Jeden si to dokonce vyfotil, aby to pak doma ukázal odborníkovi. Kdo ví, jak analýza dopadla. V každém případě se mi tam nechtělo moc okounět a svižně jsem pokračovala dál. O atrakci v podobě živého exempláře jsem rozhodně nestála.

Celou dnešní trasu jsme si ještě prodloužili o úplný sestup z hor do údolí. Asi ve čtyři hodiny odpoledne jsme si demokraticky odhlasovali sestup ze sedla Saua Paltina (1935 m), pod nímž asi 300 výškových metrů jsme měli nocovat, až do údolí potoka Lapusnicul Mare ve výšce asi 1000 m. No co říct více, pěkný záhul na kolena. Došly jsme úplně upachtěné, ale potok rozlitý do bahnitých tůněk nás odradil od případné koupačky. Stanový tábor jsme rozbili v lesíku mezi silnicí, kde každou chvíli prosvištěly náklaďáky s kamením, a rozlitým potokem. Ještěže v noci nepršelo, jinak by nás to spláchlo až bůhví kam.

6. den –  středa 4.9.

Tak dneska bysme měli dorazit až k autobusu pod přehradou Gura Apei (960 m), která byla jen několik kilometrů od našeho výchozího bodu v sobotu. No ještě, že jsme včera sešli až k silnici, protože jsme po dnešním dnu myslely, že padnem. Silnice a silnice, pořád rovnou za nosem. Přehrada byla impozantní, nikde nikdo, jen hlídači s kulomety, nebo co to bylo. Prošly jsme kolem nich jako by nic, i když jsme si připadaly nejmíň jako špióni. Jaké bylo naše překvapení, když jsme si na informační ceduli přečetli, že přehrada byla dokončena už před několika lety. Vypadala totiž poněkud rozestavěně. K autobusu jsme došly už jen silou vůle s představou vydatné večeře s vychlazeným Starobrnem. Mňam.

Jen co jsme postavily stany, už jsme se hnaly k potoku. Marně jsme hledaly vhodné zákoutí, potok k našemu nemilému překvapení byl rovný jako pravítko. Tak jsme šly tedy trochu dál. Nicméně na skupinu žíznivých mužských členů naší výpravy, obdivujících bečku chlazenou u břehu potoka asi o 200 m dál, jsme měly výhled stále. A jak jsme dověděly později, oni na nás také. Moc jsme se nerozpakovaly a naskákaly do potoka v domnění, že na takovou dálku přece nemůže být nic vidět. Jenom jsme mohly spekulovat, jestli digitální foťák jednoho z nich může mít potřebné přiblížení.

Ten večer jsme si dopřály dvojitou večeři a u ohýnku si pěkně od plic zazpívaly.

7. den – čtvrtek 5.9.

A byl tu druhý přechod, tentokrát nás čekalo pohoří Tarcu. Ráno bylo krásně azuro a začlo se dělat i nepříjemné teplo. Autobus nás vyvezl zpátky k přehradě, odkud už jsme museli šlapat hezky po svých. Goro už s námi neběžel, předešlý den ho nabrali nějaký lidi do auta, možná to byli i majitelé. Ale Zorka se nás věrně držela. Prašná silnice vinoucí se kolem řeky byla ubíjející. Asi po hodině a půl jsme konečně narazili na odbočku. Překonali jsme prudké stoupání lesem a přes pláně plné lopuchů vyšplhali do sedla Iepi (1727 m) na hřeben Tarcu. A odtud už po hezky travnatém hřebínku přes vrcholy Baicu (2123 m) a Nedeia (2156 m) do sedla, kde už jsme rozložili naše stanové městečko. Na protějším kopci jsme pozorovali obrovské stádo ovcí, jak se zvolna přesunuje. Přály jsme si, aby se dostaly blíže na dohled. Když jsme ale zjistily, že se přibližují naším směrem a to poměrně rychle, nadšení rychle opadlo. Zvláště po tom, co jsme zaslechly řeči, že se přes nás přeženou cesta necesta. Jeden z našich původců nám dokonce vyprávěl, že viděl, jak kůň sežral kus stanu. Žádné drama se ale naštěstí nekonalo. Ovečky i s bačou v klidu prošli, všichni jsme si je svorně vyfotili, bača od nás dostal nějaké cigarety a my mohli začít s přípravou večeře. Zorka trpělivě čekala, jestli na ni něco zbyde. Zbýt samozřejmě nezbylo, ale něco málo jsme obětovaly.

Večer začlo být pěkně frišno, tak jsme si ven vytáhly spacáky a chvilku se dívaly, jak se smráká. Brzy nás ale přemohla únava, tak jsme se nechaly vyfotit jako spacákoví zakuklenci a šly spát.

8. den – pátek 6.9.

Ráno bylo opět azuro a my se vydali směr nejvyšší hora Tarcu (2190 m), na které je meteorologická stanice. Dnes jsem si tentokrát já vybrala svůj krizový den, a tak jsem se ploužila pomalu za ostatními a těšila se až už půjdu s kopce. Z Tarcu už jsme definitivně začli sestupovat z hor. Stavovali jsme se u chaty Cuntu, kde jsme si všichni koupili ovčí sýr a chleba. Sice jsme se nejdříve obávaly, co to s námi provede, ale sýr vypadal tak lákavě, že jsme neodolaly. Střeva nestřeva. Sýr byl vynikající, každý si chtěl koupit domů kilo, ale bohužel ho tolik neměli, takže na každého vyšlo něco přes půl kila. Spokojeně jsme pokračovali dál v cestě, nejdříve smrkovým lesem, poté listnatým lesem, po několika kilometrech jsme slyšeli i auta ze silnice. Naším dnešním konečným cílem byla turistická základna Muntele Mic (1400 m), kde jsme sice původně neměli spát (asi kvůli Rumunům), ale nakonec to tak dopadlo. Pozdě odpoledne už jsme byly docela unavené, ale pořád jsme tam ještě nebyli. Neustále jsme vyhlížely, kde tak už to konečně zaboříme. Naše tempo se stále více zpomalovalo, a to i díky Martininému kolenu. Když jsme tam konečně dorazily, byly jsme docela v šoku. Na stráni jsme viděly několik hotelů a chat, všechny byly v dezolátním stavu. Vlek už také zřejmě dlouho nikdo nepoužíval. K našemu překvapení se tam ale stavěly dva nové hotely.

Stany jsme si postavili přímo uprostřed jakéhosi náměstíčka. Moc jsme z toho odvázané nebyly, tábor plný dělníků o kousek níže… Taky tam všude pobíhali volně psi, jen jsem čekala, až mi nějaký skočí na záda. No, ale noc jsme přežili všichni bez potíží. Jó, předsudky jsou holt předsudky.

9. den – sobota 7.9.

Ráno bylo nádherně a nás čekal sestup až do vesničky Borlova (440m), kde jsme se měli setkat s naším autobusem a potom už frrrrr domů. Už jsem se docela těšila, až budeme mít ten dlouhý sestup za sebou, prý to mělo být asi 10 km. Cesta vedla pořád z kopce a už mě to nebavilo. Začly se ozývat kolena a čím jsme šli níž, tím také bylo samozřejmě větší teplo. Musím podotknout, že jsme nešli značenou cestou, ale pořád nějakýma zkratkama a myslím, že i průvodci byli zvědaví, kam vlastně dojdeme. Radši jsem si s tím moc nelámala hlavu.

Už jsme byli skoro v údolí, když jsme narazili na poměrně široký potok. Někteří odvážlivci přehupkali přímo přes balvany, které byly od sebe poměrně dost vzdálené. Káťa se svýma dlouhýma nohama přešla suchou nohou, ale Léňa bohužel tak dlouhé nohy nemá, na mokrým šutru jí jedna noha ujela a šup, už byla po kolena ve vodě. Já jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo být zhrozená vzhledem k tomu, že jsme nevěděli, kolik nám zbývá ještě cesty k autobusu. Léňa to vzala sportovně (co jiného jí také zbývalo) a vesele leč čvachtavě pokračovala stejným tempem dál. Já jsem se kritickému místu přechodu vyhla a radši si zašla výše po proudu k bezpečnějšímu přechodu.

O kus dál jsme narazili na dlážděnou silnici a těšily jsme se, že už budeme u cíle. Cestou jsme potkali malé rumunské děti a ptali se, jak je to ještě daleko. Oni prý, že asi ještě 10 km, ale věřte šestiletým harantům. Nicméně nás to stejně docela znepokojilo.

Už jsme byli všichni docela utrmácený, dlážděná cesta neměla konce a sluníčko pěkně peklo. Zastavili jsme na přestávku u potoka. Voda vypadala tak lákavě, že jsme příliš neváhaly a naskákaly do nedaleké tůňky. Po příjemném osvěžení jsme pokračovali v cestě. Potkali jsme dokonce skupinu Čechů, kteří se chystali na stejný přechod jako my, ale z druhé strany. Od nich jsme se dověděli, že Borlova už není daleko. Hurá!

Vesnička byla skoro liduprázdná a těch pár lidiček, co jsme potkali, na nás docela nevěřícně koukalo. Moc jsme tam neotáleli, rychle přebalili některé věci, naskákali do autobusu a vyrazili směr naše poslední zastávka – městečko Caransebes – na nákupy. Tam jsme všichni nakoupili nezbytné dárečky v podobě palinky de Bihor, nacpali se langošema za dvě kačky a s čerstvými zásobami jídla vyrazili na cestu domů. Sbohem Rumunsko, ještě se uvidíme!

Na prvních hranicích nás čekal docela horor. Před námi ve frontě čekalo asi patnáct autobusů a rychle jsme zjistili, že odbavení jednoho trvá asi hodinu. Pomalu jsme se začli připravovat na nejhorší. Za nekonečného čekání jsme ještě utratily poslední peníze (že by rumunská obchodní strategie?) a naštěstí asi o šest hodin později jsme se konečně přiblížili k celnici. My jsme kupodivu byli odbaveni poměrně rychle, ani nevím, jestli byla použita pivní strategie nebo jaká, ale hlavně, že už jsme byli pryč. Zbytek cesty proběhl bez problémů. Pár kilometrů od Brna jsme ještě vyskákali z autobusu na poslední společné foto. Po příjezdu do Brna už někteří chvátali na další spoje včetně nás. Rychle jsme se tedy rozloučily a makaly na vlak.

A bylo zase po prázdninách.

JULSKÉ PUTOVÁNÍ (12.– 21.7. 2002)

Lenka Sedláčková

1. den

Já, Lůca a Káťa vyrážíme z Prahy v 11:43 rychlíkem IC do Brna. Jsme ověšené jako vánoční stromečky a zpoza batohů koukají jen šošolky hlav a nohy. Pořád dumáme nad tím, jestli si neumíme zabalit či co, že toho máme tolik. Dušujeme se, že další zájezdy už jedině s pražskou cestovkou!

Asi v 15:25 dorážíme do Brna, spíše než bychom vystoupily, se vykutálíme z vlaku a pomalu se přesouváme na místo odjezdu. Máme tuny času, protože odjíždíme až ve 20:00, tak jsme se utábořily před obchoďákem. Jdeme v poklidu dokoupit poslední potraviny a čekáme. Je to pro naše pozadí takový menší trénink na noc v autobuse.

Něco před 19. hodinou se přemisťujeme na místo odjezdu a pozorujeme příchozí spolucestovatele. Někteří z nich mají pro nás zcela nepochopitelně malá zavazadla, ale přibývá těch, co jsou obtěžkáni podobně jako my. Na báglech jsme u mnohých zahlédly i helmy, ať to byly helmy horolezecké nebo aspoň cyklistické.

Krátce po 19:00 přijíždí autobus KAROSA, tak se žádné milé překvapení nekoná.

V 20:05 se všichni bleskurychle naskládali do autobusu a můžeme vyrazit. Pomalu se v zájezdových autobusech stává pravidlem, že ze záhadných důvodů nefunguje mikrofon (někdy se přidá i video). Nejinak to bylo i u naší výpravy, a tak průvodce Spárky svůj uvítací projev velmi zkracuje a doufá, že se nějak podaří mikrofon spravit.

V deset večer jsme dorazili na hraniční přechod Mikulov. Ani jedna strana celníků to moc nepřeháněla, tak jsme ani nemuseli vylézt z autobusu! Pro razítko si vyrazili pouze ti, kteří ho potřebovali kvůli pojištění.

Už za tmy projíždíme Vídeň a všelijaké „dorfy“ a „bergy“. Video službu nevypovědělo, tak se pouští film a v autobuse to utichá. Někdo kouká na Stalloneho, většina diváků je motivována spíše pohledem na Sharon Stone (viďte pánové?), někdo se snaží usnout. To ale není nikterak jednoduché. Zvlášť když okolo půlnoci se ozve rána a řidič Martin bravurně zajíždí na krajnici. Celý zadek autobusu je v dýmu a Martin zjišťuje, že jedna pneumatika je v háji. Naštěstí jsme asi 1 km od benzínky, tak se tam po několika minutách dohrkáme. Kdyby to bylo dál, bylo by to horší. Máme tedy asi dvouhodinovou pauzu. My jsme ji využily, abychom se daly do pucu na noc, a pak jsme se natáhly na trávník a protáhly se. Někteří pauzu pojali jako exkurzi do tajů výměny kola autobusu.

Noc v autobusu byla spíš za trest, než že by se člověk vyspal.

2. den

Ráno kolem půl sedmé jsme přijeli k jezeru Lago di Inferione (924 m.n.m.) a máme do devíti hodin čas na snídani a přípravu na výlet. Vyrážíme společně se skupinou „přechoďáků“ směr bivak Nogara. Zpočátku se zdá, že je vše v pohodičce, ale krpál teprve přijde. Nastoupali jsme za necelé dvě hodiny asi 500 m převýšení. Poflakovaly jsme se, ale k cíli naší dnešní cesty, že se podíváme na první skutečnou via ferratu, jsme nedošly.

Vracely jsme se jinou cestou, byl to pěkný záhul na kolena. Čekáme na příchod ostatních „jednodeňáků“, abychom mohli vyrazit směr Lago de Predel, kde máme tábořit. No, zatím co čekáme, tak alespoň baštíme.

Míříme směr Slovinsko! Jeli jsme naštěstí jen chvilku a byli jsme u jezera Predel, kde jsme měli kdesi spát. Chvíli to trvalo, než jsme něco našli, ale nakonec to bylo pěkné tábořiště, ovšem bez pitné vody. Sice celé jezero před námi, ale potůček žádný. Hned jsme se všechny vykoupaly na Evu. Byl to sice trochu šok tam vletět, ale zase jsme se cítily jako lidi.

3. den

Noc byla dobrá, nad ránem trochu pršelo, ale když jsme vstávali, tak už bylo sucho. Posnídali jsme a měli jsme vyjet v 8:30.

Udělali jsme rekord  a vyjeli v 8:50! Při přejezdu hranic Itálie/Slovinsko nás Italové celkem pozdrželi. Celník, co nám kontroloval pasy, se ptal na Prahu, že zná Václavák. Jeden náš spolucestující se mu nezdál, měl totiž v pase pakistánské a snad irácké razítko a trochu delší vlasy na jejich vkus, tak si ho byl prověřit.

Autobus nás vyvezl jen kousek do hor. Z výšky asi 1100 m.n.m. jsme započali výstup na Mangrt (2679 m.n.m.). Šlapalo se celkem obstojně, ale bylo to fakt daleko. Došly jsme na Koču při Mangrtu (1906 m.n.m.), navlékly si další vrstvy oblečení, protože tam pršelo a rozhodly se pokračovat ještě kousek, jak to půjde. Po necelém kilometru se ale přihnal hustý déšť, tak jsme se daly na ústup zpátky ke Koče. Tam jsme přečkaly nejhorší a pod stříškou se naobědvaly. Nechaly jsme si „lichotit“ od jednoho hlučného Slovince, že prý Češky jsou moc pěkné!

Obrátily jsme se a pomalu se vydaly dolů, ťapkaly jsme po silnici, abychom si tak neodrovnávaly kolena. Asi dva kilometry od místa, kde měl čekat autobus, jsme chvilku poseděly na louce, ale vyhnala nás bouřka. Zabalily jsme  se do igelitů a šly se někam schovat. Přečkaly jsme nejprudší lijavec a pelášily k autobusu.

„Přechoďáci“ se kvůli počasí vrátili dřív, tak jsme pak ještě dost dlouho čekali, než se všichni dohrabou.

Pozdě odpoledne jsme dojeli do kempu nedaleko Soče, ale leje jako z konve, tak bez odkladu vybíháme jen v kraťasech a tričku stavět stan a všechno v běhu stěhujeme. Pak už jen večeře, nutná očista a jde se do hajan.

Stále prší.

4. den

Ráno sice není azuro, ale neprší a to je hlavní. Jdeme se asi v 7:00 zkulturnit do sprchy a užíváme si teplé vody. Posnídáme a poflakujeme se.

Asi v deset odjíždíme na odpočinkový den k prameni řeky Soči. Pramen jako by z ničeho nic vyvěrá jako plnohodnotná řeka ze skály. Aranžujeme se na přístupovou cestu (trocha řetězů) a děláme akční fotky J. Přesouváme se k památníku dr. Julia Kugyho, nadšence do Julek – asi 50x byl prý na Triglavu a 30x na Jalovci. Jeho socha je umístěna tak, že se dívá směrem na Jalovec. Podle tradice si sáhneme na jeho bronzový prst, to abychom se do Julek ještě vrátily. Poblíž památníku jsou i překrásná Koryta Mlinarice, kde děláme super fotky a trošku brodíme.

Ještě jdeme kousek pěšky podívat se k botanické zahradě, odkud odjíždíme do turistického městečka Bovec. Tam nakoupíme náš první slovinský chleba a nějaké ovoce  a jogurty, posíláme taky pohledy. Pak už jedeme zase dál směrem k asi 30timetrovému vodopádu Boka. Výstup k němu, nebo spíše na vyhlídku na něj, je spíš úprk do kopce, tak si trochu připadáme jako Japončíci, které někam doveze autobus, oni vyskáčou, někam doběhnou, vyfotí se a peláší zpátky.

Zase začalo pršet. Spíme ve stejném kempu jako minulou noc, tak aspoň nemusíme stavět stany.

Průvodci dávají drahocennou bečku s pivem chladit do řeky. V noci je taková bouřka a slejvák, že už jsme se s naší bečičkou nesetkali, kdo ví kam ji silný proud zanesl.

5. den

Ráno vyrážíme autobusem asi na 1,5 hodinovou cestu do sedla Vršič, vyjedeme 25 serpentýn do 1611 m.n.m. Odtud už stoupáme po svých neferratovou cestou na Malou Mojstrovku (2332 m.n.m.). Zde máme s holkama takové první malé nedorozumění, když kvůli počasí rozhoduji, že ferratu nepolezeme. Šlapeme nepřehledným suťoviskem, kde nás zastihne prudký nárazový déšť. Nedáme se odradit a šlapeme až na vrchol. Sice opět není nic moc vidět, ale konečně jsme nějaký výstup dotáhly až do konce.

Sjíždíme sedlo Vršič na druhou stranu. Opět je to 25 serpentýn. Stavěli je ruští zajatci za 2. světové války, myslím.

Zajíždíme do městečka Krajnska Gora. Nákupy zvládneme dost rychle, tak máme trochu času se jen tak poflakovat.

Přejíždíme do kempu s výhledem na horu Špik, na kterou vidíme i z místního bazénu. Voda je sice trochu ledová, ale koupat se dá. Užíváme si teplé sprchy a chystáme bágly na třídenní přechod v okolí Triglavu.

Průvodci napravují svou nerozvážnost s bečkou a nahrazují Starobrno slovinským mokem v plechu.

6. den

Odjezd plánovaný na 6:30 se trochu posunuje a odjíždíme až těsně před sedmou.

Po odsouhlasení snad všech vynecháváme prý „opravdu velmi pěkný“ vodopád Peričnik (už jsme docela uvodopádovaní) a míříme rovnou k Alžajevu domu (1015 m.n.m.), odkud začíná výstup na Triglav i pro jednodeňáky. S tím rozdílem, že jednodeňáci musí stihnout výšlap na Triglav a ještě zpátky za pouhý den a my přechoďáci až po přenocování na chatě Planika pod Triglavem.

Při výjezdu k Alžajevu domu musí autobus zvládnout úsek s 25% sklonem svahu. Musíme proto vysednout, aby to naše Karosa zvládla.

Kousek za Alžajevým domem už se nám ukazuje majestátní severní stěna Triglavu, na kterou je i výhled od památníku ve tvaru velké skoby s karabinou, který cestou míjíme. Začínáme stoupat směrem přes Prag na Triglavski dom na Kredarici (2515 m.n.m.). Tento výstup je v průvodci psán na pět hodin, my ho s Lůcou a Káťou zvládáme za necelých sedm, ale dost jsme stavěly na focení, jezení a tak.

Při cestě nás opět zastihl déšť. Jednodeňáci vzdávají svůj pokus kvůli špatnému počasí. Většina přechoďáků je už na místě našeho noclehu na Domu Planika (2401 m.n.m.). Spárky a pár dalších na nás čeká na Triglavském domu. Jakmile dojdeme, zase vyrážíme, Lůce už to moc nešlape, Katka už nečeká. Zase začíná pršet.

Jen co dorazíme, můžeme se ubytovat. Přezouváme  se do místních papuček a zabíráme si postele. Jdeme vařit, máme už pekelný hlad.

Večer sedíme nad čajem a mapou a krafeme. Venku se vyčasilo a jsou krásné výhledy, i když Triglav zůstává stále zahalen v mracích.

7. den

Odchod je naplánován na 5:00. Budíme se však už v 3:39 a vstáváme. Jiná skupina už vyráží, je tam tma, zima a pěkně to fouká. Vyráží část naší skupiny na těžší variantu, hned bych také vyrazila. Lůca a Káťa jsou ale pro snazší, nejsou ještě ani nasnídané.

Vyrážíme až za světla někdy kolem 5:00 a asi za hodinu jsme nahoře. Cestou jsou nádherné pohledy do dáli, ale nahoře je mrak. Na vrcholu děláme fotky, nic však není vidět a tak pomalu zahajujeme sestup.

Přechod pokračuje přes Dolinu Sedmero triglavskych jezer. V sedle pod Kanjavcem se dělíme na dvě skupiny. Katka a někteří další sestupují rovnou do doliny. Já, Lůca, Spárky a asi pět dalších lidí pokračujeme v cestě přes vrchol Kanjavec (2569 m.n.m.). Zdoláváme tak v jednom dni dva vrcholy.

Cesta ke Koče pri triglavskych jezerech je pěkná, ale na konci už trochu zdlouhavá. Nemáme s sebou ani moc velké zásoby vody a voda natočená na Planice je sice pitná, ale chutná jako po síře. No prostě hnus. Hned jak dorazíme na koču, málem na ex vypijeme láhev vody a jde se vařit. Stihneme to jen tak tak, než zase začne pršet. Večer sedíme do 22 hodin v hospůdce a povídáme. Přesně v 22:00 se však zhasnou všechna světla na chatě, tak máme dobrodružnou cestu do postele. Ráno se odchází až v 9:00.

8. den

Budím se brzo, na pokoji je vedro a smrad. Umyju se a hodlám začít připravovat snídani. Potkávám Spárkyho, který se naopak probudil zimou. Domlouváme se, že uvaříme společný čaj.

Odchod se zase trochu posunul. Svižným tempem vyrážíme směr planina Viševnik, vrchol Pršivec (1761 m.n.m.) a pak už sestup podél Bohinjského jezera do vesnice Stará Fužina, kde na nás čeká bus. Na Pršivci jsou nádherné výhledy do kraje a na jezero, ale ten sestup potom…

Dojdeme celkem unavené, ale ještě je naplánovaný asi 50timetrový vodopád Savica. Jde se k němu celkem pohodlně po velkých schodech.

Odjíždíme na naši poslední noc v kempu. Všichni se sejdeme u pivečka a trávíme poslední společný večer.

9. den

Je naplánováno spoustu věcí, ale již tradičně odjíždíme s asi půlhodinovým zpožděním. Vracíme se do Staré Fužiny a odtud na procházku k malebným korytům řeky Mostnice a do údolí Voje. Cílem je vodopád Mostnice, ke kterému ale až nejdeme a radši se loudáme a  kocháme krajinou.

Po poledni odjíždíme do lázeňského městečka Bled u Bledského jezera, které je ledovcového původu, ale díky teplým minerálním pramenům může mít až 26 °C. Koupání vynecháváme, radši si koupíme melouna a na břehu jezera ho spokojeně zbaštíme. Pak se ještě projdeme trhem, zrovna se slaví nějaký svátek. Je horko a už se chceme vrátit k busu, trochu bloudíme, než najdeme správnou cestu.

Doplňujeme vodu, odpočíváme. Dnes nás ještě čeká soutěska Vintgar, která je zakončená  jak jinak, než vodopádem.

Vaříme poslední večeři, přebalujeme všelijak věci a loučíme se s horami. Vyjíždíme na cestu domů.

10. den

Noc je o něco lepší než při cestě do Julek. Průvodce Tomáš spící lidi komentuje: „To jsou teda balíky!“. Už jsme všichni unavení a usínáme v různých polohách. Na hranicích ani moc nečekáme a už jsme zase v Čechách.

Do Brna přijíždíme kolem šesté ráno. Paklíme zavazdla, loučíme se s klukama a necháváme autobus za zády. Tak zase příští rok…

Jedenáct cvaknutí na Botiči

Kuba Turek

 

Půl roku předem se domlouváme, že pojedeme v říjnu Botič. Má nás jet asi dvacet, ale podzimní choroby dělají svoji práci a v nominaci nakonec zůstává jen Savec. My ostatní toho litujeme, protože po několika velkých vodách a srpnové povodni bude koryto vyčištěné, okolní kanalizace vypláchnutá a voda ne tolik olejovatá, jako každý

rok.

Dvoumetrový osamocený Savec se tedy souká do zapůjčeného modrého Topolina a vzpomíná na své dětství prožité ve vodáckém oddílu. Samozřejmě nepojede rouru pod přehradou, protože neumí eskymáka. Pobaví nás však ihned po nasednutí. Ujede dva metry a padá do vody. Zkusí to ještě jednou a situace se opakuje. Okolo již plují s první vlnou lodi a mizí v meandrech nad starou Hostivaří. Napadá nás, abychom mu poradili, že má do kajaku vlézt už na břehu a že se do potoka jen sešoupne. Podařilo se a Savec pluje.

Pozorovací, filmovací, fotografující a povzbuzující skupina proto nasedá do dvou aut a jede k Záběhlickému jezu. Čekáme tam dlouho. Míjejí nás laminátové deblovky s odvážnými kormidelníky, plastové kajáčky sjedou šlajsnu bez problémů, nafukovací Pálavy se jen prohnou v zádech a potichu odplynou po vodě a dokonce okolo nás propluje i jeden majestátní raft. Savec pořád nikde. O trochu vzrušení se tedy postará aspoň jeden postarší vodák na dlouhém kajaku, který se zapíchne přídí do kamenů pod jezem a záď mu ještě zůstává nahoře. Škube sebou, ale vůbec to nepomáhá. Z prekérní situace ho vytáhne až několik obětavců, kteří s ním zarumplují a shodí ho z jezu.

Konečně se v zatáčce objevuje Savec. Značně nejistými pohyby zdolává šlajsnu a vystupuje. Odmítá jet dál, protože se již šestkrát cvaknul. Nechává se však přemluvit, neochotně nasedá a odráží od břehu. Ve dvou autech si mneme ruce, že bude zase co fotit.

Další setkání plánujeme pod mostem Jižní spojky. Jsou tam v betonovém korytě těsně za sebou dva nenápadné, ale záludné stupně. Podle našich předpokladů tam několik deblovek i kajaků mizí pod hladinou. Savec však rovnováhu udrží, se šťastným úsměvem vybublá z válců a vjede do prvního tunelu.

Auta okamžitě startují, ale v pražské dopravě ho stíháme až ve Vršovicích. V ulici U seřadiště čeká nejtěžší skok celého Botiče. Mezi vysokou kamennou navigací se žene proud kalné vody a padá o více než metr níž. Vpravo je vracák, který si bere kocábky těch, kteří nejsou dost silní nebo rychlí. Končí tady především ženy a sem tam i nějaká nafukovačka. Pokud se nepřevrátí, marně bojují s vracákem, který je žene zpátky pod jez. Jedinou naději na vysvobození lze očekávat od kamarádů, kteří loď popotáhnou přes hranu válce a popostrčí ji do proudu.

Savec vystupuje vysoko nad jezem a klátivou chůzí se jde po břehu podívat, co ho čeká. „Jeď, Savče na to máš!“ křičí hlavní fotograf výpravy Tomas. Savec rezignuje a jde na to. Stačí ještě poznamenat, že se koupal už desetkrát.

Skáče z hrany jezu, dopadá do válce, vracák si ho bere a loď se převrací. Savec ještě chvíli bojuje, ale nakonec z lodi vypadává. Může ho těšit snad jen to, že na stejném místě vloni skončil úplně stejně jeho bratr Sýk.

Přesto v sobě ještě nachází trochu morálních sil, nasedá a skáče i poslední stupeň v Gröbovce. Pod ním se letos končí, protože tunel do Vltavy je zaplavený a nedá se jet.

Celkový součet tedy zní: co ujetý kilometr, to cvaknutí.

Z mých prvovýstupů - Píchavá Mařenka

Kuba Turek

 

Už dlouhá léta jsem měl spadeno na skalnaté svahy napravo od Mařenky. Nikoho včetně sebe jsem ovšem nikdy nepřesvědčil, aby tam se mnou vlezl. Musel jsem tedy počkat, až na tohle dobrodružství doroste Mates. Tohle babí léto se tak stalo.

Jako předehra slouží první délka Staré Kuttovy cesty 4. Nejdřív se vybojím při samojištění, potom mi Blud ze štandu hází lano a nakonec Mates háže pětimetrové kyvadlo.

Ztrácíme tedy morál, slaňujeme na nástupovou polici a jdeme do starého projektu. Než stačím slanit za prckem, bezmocně přihlížím, jak si hluboce přihýbá s Bludovy plechovky piva (za jeho bohorovné asistence).

Je tedy čas, nálada a u Matese i umělá euforie na takovou prasárnu, na jakou se chystáme.

Po chatrných fixech dolézáme na plošinu pod Kormidelníkem a padesát metrů traverzujeme dál pod stěnami. Tu a tam nacházíme další zbytky starých lan zavěšených v bytelných skobách, přelezeme jednoho sokolíka, překonáme rozbitý žlab, prolezeme chroštím a skoby končí.

Stojíme na začátku travnaté lavice porostlé mohutnými borovicemi. Pokračujeme po ní až na konec, kde ji zahrazuje úžasně rozlámený pilířek. Metrákové kamenné bloky jsou na sobě jen naskládané, a tak nezbývá nic jiného, než věřit, že pokud spadnou, zachytí nás smyčka omotaná okolo poslední borovice.

Nad pilířkem začíná mařenkovské peklo. Prodíráme se šípkovým polem kombinovaným s lebedou, pod nohama ujíždí rodná hrouda a naše tužby se upínají o dvacet metrů výše k tunelu tvořenému zespoda šípkem a lebedou a seshora přerostlým křovím. Tím můžeme projít pěšky.

Dostáváme se konečně do sedélka v bočním hřebenu. Na skalách rostou pokroucené duby, buky a borovice. Horská tráva je na troud suchá. Připadáme si jako v Gobově oblíbené oblasti Höllental.

Navíc pozorujeme na hlavní stěně, jak přítel Hoé přelézá za pomoci elegantní nebeské paty převis v Pavlově cestě 8+. Škoda, že nemáme fotoaparát se zoomem, protože je odtud fantastický výhled.

Po hřebínku lezeme v pohodě, jistíme smyčkami okolo stromků nebo skalních hrotů. Na jednu délku dokonce přenechávám vedení Matesovi. Je to teprve jeho druhá cesta na horším konci lana a první, kde si musí sám zakládat jištění. Když narazí na starou vrtanou skobu, ze které se slaňuje do pravé části stěny, má neskonalou radost.

Posledních pár metrů na temeno dolézám zase já.

Podáváme si ruce, plácáme se po zádech, balíme a pěšky mizíme k ohništi pod Mařenkou, kde nás čeká čaj, chleba se sýrem a jablko.

Mates nazývá cestu poněkud lascivně Píchavá Mařenka.

PÍCHAVÁ MAŘENKA

Prvovýstup: Jakub Turek (nejištěn), Matěj Turek stř., 5.10.2002, 2 hodiny

Obtížnost: max 3, většinou 1-2, místy CH

Doporučené vybavení: lano 50 m, přilba, 4 dlouhé smyčky, 4 karabiny, pohorky, dlouhé kalhoty

Popis:

K nástupu se jde od ohniště pod stěnou ve směru červené šipky na skále částečně pěšky, po fixech a trochu se leze cca 100 m traverzem stále doprava vzhůru (1). Na plošině u výrazného stromu se cesta na jednu délku mění v lávku (1-2), s jedním stupněm, který se překonává sokolíkovou spárou (3). Poslední skoba je přímo v dlouhém koutě, který zprava ohraničuje Mařenku.

1. délka:  Kout překročíme a lávka se mění v travnatou polici (1). Na ní rostou mohutné stromy (jištění). Lávku zprava uzavírá pilířek, který přelezeme pomocí spáry v jeho levém boku (3). Rozlámané! Pokračujeme nepříjemně zarostlým svahem ke skalkám nad námi (CH) a do výrazného sedélka.  

2. délka: Po ostří hřebene (2).

3. délka: Stále ostřím hřebene okolo slaňovací skoby (1-2).

4. délka: Krátce na temeno (CH-1).

Něco málo o skialpování

Ondřej Marek

Vlastně vždy jsem docela rád lyžoval. Měl jsem rád sjezdovky a po překonání počátečních traumat ze zlomených a naprosto nepoužitelných Visu Extra i běžky. S nástupem snowboardů jsem se pokoušel hoblovat svahy i bokem. Nejsem žádný lyžař, ale mám to rád. Teprve nejmenovaný propagátor skialpinismu v našem oddíle mě seznámil s tím, čemu se u nás říká skialpy.

Když jsem se poprvé za strašného počasí pustil z hrůzně vyhlížejícího kopce, tuším někde v Totes Gebirge, několikrát si cestou dolů rozbil hubu o propadající se krustu roztátého a znovu zmrzlého sněhu a dole si mohl říci, bylo to super, propadl jsem tomuto druhu lyžování. Už jsem několik těch kopců sjel, utrhnul jsem si převěj a nesčetněkrát skončil v hluboké závěji s opožděným úderem batohu do týla. Nemám žádné obrovské zkušenosti, ale od toho prvního sjezdu jsem srdcem skialpinistou.

Letos se mi moc příležitostí k tomu ukojit své skialpové touhy nedostalo. Jedna akce by přece za zmínku stála. Byla to výprava Syka, Savce, Jiříka, Knihy a nebudu teď jmenovat všechny a mě do Ždiarskej doliny v Roháčích.

K celé výpravě jsem se připojil na poslední chvíli a tak jsem nejel na hromadnou jízdenku. Výsledkem byla složitá jízdenková transakce, která paní v mezinárodní pokladně docela vyčerpala, a stal jsem se šťastným majitelem jízdenky na Slovensko a Zákaznické karty ČD.  Dokonce jsem spal i ve vedlejším kupé, než zbytek výpravy. Šťastně jsme překonali cestu a za azurového mrazivého rána jsme stanuli na konečné zastávce autobusu na začátku Ždiarské doliny. Okolo nebylo ani kousku sněhu, nebylo divu, byl počátek dubna, a tak nastalo rozhodování, zda následující pochod za sněhem proběhne s lyžáky na nohou, nebo v batohu.  Rozhoduji se pro variantu strašně těžký batoh a pohodlná chůze. Navěším na batoh, co se tam vejde, a ten zbytek taky. Vypadám jako vánoční stromeček křížený s dobyvatelem Mt. Everestu.  Naštěstí v tom nejsem sám. Zbytek výpravy vypadá podobně. Následuje asi tříhodinový pochod v teniskách se strašně těžkým batohem do vytrvalého kopce. V promoklých  teniskách dorazím až na chatu. Přece se nebudu na závěrečné  dvě třetiny cesty vedoucí sněhem přezouvat do přezkáčů. 

Na chatě nastává očekávané setkání s Jiříkem, Knihou a jejich kamarádkou, tuším Marií. Rychle vyřídit ubytování, něco do sebe hodit a do lyží. Projevuje se klasický efekt velké skupiny, neustále se na někoho čeká. V závěrečné fázi na ty, co byli připraveni k odchodu jako první, ale od postávání na chladném vzduchu se jim začalo chtít čůrat. Když má i Prokůpek půjčené lyže seřízené na velikost své boty, vyrážíme.

Jsme vybaveni Pospecovým skialpovým průvodce a ještě netušíme, co to znamená  pětiómový červený sjezd. Je hodnocen jako velmi pěkné a ačkoliv jsem si velmi pěkně zalyžoval, nic podobného jsem nejel.

Naším prvním cílem jsou Tri kopy. Pod vidinou krásného sjezdu letím jako šílený vpřed. Funím do kopce a pod paprsky jarního slunce se dost potím. Svlékám se až do trička. Sejk a Čuňas jsou ve svlékání ještě dále a promenádují se za mnou jen v moirových podvlíkačkách. Prokůpek doplňuje hladinu THT a při tom medituje o kráse hor a jejich rozšířeném vnímání za pomoci drog. Inu, když si to opravdu myslí.

Pro mně je drogou vrchol. Široký  sněhový hřebínek a mužik na vrcholu, je to tak dávno a přece si pamatuji titěrné detaily. Ještě pár souputníků dorazí za mnou. Foto, dobrůtku, rozhlédnout a vzhůru dolů.

Neumělými oblouky sjíždíme po mokrém a tajícím sněhu dolů. Dokážu si sice představit úžasnější sjezd, ale člověk se naučí spokojit se s málem. Čas od času sebou neuměle seknu do těžkého mokrého sněhu, ale naštěstí v tom padání nejsem sám. No, mám se ještě co učit. Cestou na sebe několikrát čekáme a libujeme si, jaká je to paráda. A skutečně je. Cesta dolů však nepoměrně kratší a rychlejší než nahoru.

Další den je po azurovém nebi předešlého veta. Z nebe se snáší sníh, vítr duje ostošest a vrcholky hor okolo jsou zahaleny do mlžné deky. Naším cíle je Baraněc. Kopec, který jsem se dobře vyhlídnul včera. Je mi jasné, že já rozhodně chci jet jeho centrální stěnou s třemi krátkými žlaby v její polovině. Včera jsem si ji prohlížel celé odpoledne při výstupu na Tři Kopy. Podle Pospece to je, tuším, červený tříómový sjezd.

K vrcholu se vydáváme jedním z širokých bočních žlabů. Nestoupáme v lyžích, ale s mačkami. V docela prudkém a vyfoukaném žlabu je to pohodlnější. Cesta utíká pekelně pomalu, mám pocit, že se tu plahočíme již mnoho hodin, přitom to není tak strašné. Pro mlhu není vidět, kam vlastně jdeme. Žlab končí na širokém hřebeni svažujícím se k Žairské chatě. Celá výprava shodně unavena monotónním výstupem prohlašuje toto místo za cíl. Někdo výše, jiný trochu níže. Já však toužím po vrcholu a vydávám se k němu sám. Pokud si to dobře ze včerejška pamatuji, musí být kousek od nás a tak zůstat na nějakém hřebenu mi přijde ponižující. Skutečně po chvilce stoupání skrze převalující se mlhu vrcholu dosahuji. Jsem trouba, že jsem se sem vydal sám. Není to sice nic extrémního, ale asi jsem se měl držet s ostatními. Alespoň si mohu sjet  tu centrální stěnu s třemi žlaby.

Vrhám se dolů a po umrzlém sněhu to dost sviští, takže co chvíli hraním a šoupu svah dolů, abych trochu zpomalil. Je to dost dřina, potím se snad víc než cestou nahoru, ke všemu mně z tvrdého sněhu dost bolí nohy a tak odpočívám. Alespoň mám příležitost si lépe prohlédnout žlaby uprostřed stěny. Nejlépe vypadá pravý. Pospec sice píše o tom, že jetelné je to jen prostředním, ale já se vydávám podle vlastního uvážení a myslím, že ne špatně. Žlab zpola sjedu a zpola šoupu bokem. Pro mě je pekelně úzký a pekelně prudký. Hlavně nespadnout, opakuji si dokola. Pak následuje široká zasněžená stěna s velkým bubnem, prostě paráda. Moje hrany sice na ledovatém povrchu trochu podkluzují a dokonce sebou i sekám, ale ještě v pádu zase vstávám a plynule pokračuji dolů. Dole si musím chvíli odpočinout a hledím nazpět ke třem žlabům, dál mi to mlha nedovolí. Bylo to super. Fakt skvělé.

Ještě před chalupou dojíždím zbytek naší výpravy. Je teprve jedna hodina a já se rozhoduji ještě vyrazit nahoru. Ostatek se věnuje vaření a jiným společenským záležitostem.

Mým cílem je Javolské sedlo. Začínám na vypadlé lavině. Tady snad letos již nic nepojede. Namlouvám si naivně. Osaměle stoupám na lyžích na druhou stranu údolí. Počasí mi přeje a viditelnost je dobrá, zato fouká ostrý vítr s ostrými krystalky ledu. Zachumlám v kapuci si užívám tuto skialpinistickou onanii. Nahoře jsem překvapivě rychle. Chtělo by se mi ještě výš, ale čas je neúprosný. Taky nechci, aby o mě měli dole strach. Vybírám si schválně tu nejprudší cestu. Je to tu pěkně široké a žádné kameny. Osaměle se nutím jet co nejlépe a konečně se tenhle druh ježdění naučit. Moc mi to nejde. Níže je již sníh mokrý a těžký, člověk se v něm dost nadře. Do chalupy přijíždím příjemně unaven. Večeře a beseda u panáka hořce je přesně to, co tenhle vydařený den dokonale zakončí. Ostatní mě mají, a asi oprávněně, za skialpového šílence maiaka. Co naděláš.

Další den je počasí nekompromisní. Nad námi leží tlustá deka a z ní se valí hromady sněhu a v noci již dost nasněžilo. Tohle že je jaro???

Vydáváme se na krátký výlet k Smutnému sedlu. Jdeme dolinou a říkám si, že podmínky na zvyšování do té doby nízkého lavinového nebezpečí jsou víc než ideální. Prošlapávám stopu. Vůbec mi to nevadí. Říkám si, alespoň se dříve unavím a nebudu nikde zbytečně riskovat. Naše skupina se dost roztáhla a jsem sám. Užívám si bušení sněhových vloček hnaných větrem o kapuci a silně uvažuji, že již poněkolikáté bych opravdu využil nějakou windstoperou kuklu. Musím si ji hned po návratu koupit. (Ačkoliv v podobném počasí jsem byl letos ještě několikrát, žádnou kuklu jsem si samozřejmě nekoupil. ) Zastavuji se, svačíme a dělám pár mlžných fotek.

Nakonec stoupáme malým hangem na plošinu, asi zasněžené pleso. Proti nám projede několik skialpinistů a užívají si čerstvého sněhu. Svah vypadá celkem soudržně. To jsem rád.

Chtěl bych ještě někam výš, ale vítr, sněžení a totální mlíko mi to rozmlouvají, i ostatní to zapíchávají zde. Je to rozumné. Sundáváme pásy a přitom se boříme po kolena do sněhu. Sjezd bude paráda.

První odvážlivci se vrhají dolů. Terén není náročný, ale lyžovat v hlubokém sněhu je přece jenom potřeba umět. Občas se koulím závějí a občas musím zastavit, neboť mě bolí nohy jako čert. Závistivě pokukuji po těch, co lyžují mnohem lépe než já. Holt stále je se co učit.

Sníh stříkající kolem kolen a kousky pravidelně vyjeté stopy jsou královskou odměnou za tu dřinu a špatné počasí, které nás zde potkalo. Ano, stálo to za to.

Nedojíždím až k chalupě, ale zastavuji se pod žlebem, kterým jsme včera stoupali na Baraněc. Zase se odpojuji a nechávám  se unést svojí lyžařskou vášní. Nazouvám mačky a stoupám po hřebínku mezi dvěma mělkými žlaby vzhůru. Hlavou se mi honí myšlenky o nespravedlnosti počasí a života vůbec. Proč si nemohu takovýchto akcí dopřávat častěji.  Budu si to muset nějak zařídit.

Dosahuji místa, kde jsem se včera oddělil od ostatních. Mám toho plné kecky. Vyběhl jsem to dost rychle a vpodstatě bez přestávek. Ve strašném vichru zouvám mačky, sundávám pásy a dělám dalších tisíc věcí, které mi díky větru, který mě šlehá do tváří, trvají mnohem déle než normálně. Hlavně ať mi neuletí rukavice.

A dolů. Nejprve prudkým vyfoukaným svážkem a pak pozvolnějším žlabem. Jo, doufám, že se se mnou nic nerozjede do údolí. Mnohem rychleji než nahoru to zase šlo dolů. V dolině ještě jednou pohlédnu do mléčné deky nade mnou a je jasné, že zítra z ježdění už nic nebude. Již dnes to bylo na hranici, ne-li za ní.

Ostatní mají lístky domů na zítra. Já žádný. Tak po příjezdu na chalupu zhltnu teplou polévku a během čtvrthodiny si sbalím. Jedu domů. Rozloučím se a svištím až na asfaltku na lyžích. Pak rychle přezout a následuje pochod s hrozitánsky těžkým batohem do nejbližší vesnice.

Ohlížím se k zasněženým horám, které povykukují z mraků. Jsem asi blázen a strašný individualista. Ráznými kroky mezi žlutými loukami směřuji zpět do civilizace a normálního života. Škola, povinnosti, práce. Ach jo. 

Jak dodávat výstupy za rok 2003

Vasta Daněk

Na začátku příštího roku budou opět vyhlášeny nejlepší oddílové výstupy a žebříček lezců. Proto žádám všechny členy oddílu o odevzdání svých výstupů. Uzávěrka bude na druhém lednovém tréninku v roce 2004. Do té doby mi odevzdejte své výstupy podle následujících pokynů buď na tréninku, nebo je pošlete poštou na adresu: Vlastimil Daněk, Hládkov 11, 169 00  Praha 6. Pravidla pro hodnocení výstupů jsou následující:

a) Hodnocené období je přesně od 1.1.2003 do 31.12.2003. Zimní období začíná 1.prosince a končí 30.dubna. Zbytek je samozřejmě období letní. Toto rozdělení na zimní a letní období platí hlavně pro Evropu, pro ostatní světadíly to záleží na místních podmínkách.

b) Uveďte své nejlepší výstupy na skále (asi 1 až 10 cest). Cesty nerozdělujte na letní a zimní. Cesty seřaďte podle obtížnosti, první bude vaše nejhodnotnější cesta. U cest uvádějte styl přelezení:

- sólo = Lezec přeleze cestu bez použití umělých pomůcek k postupu, bez odpočinku v umělých pomůckách, bez pádu a bez jištění.

- jištěné sólo = Lezec přeleze cestu bez použití umělých pomůcek k postupu, bez odpočinku v umělých pomůckách a bez pádu. Lezec jistí sám sebe během výstupu lanem zdola (v žádném případě ne s lanem shora!)

- OS = Podobně jako RP, s tím rozdílem, že lezec cestu nikdy neviděl lézt a nikdy neslyšel o tom, jakým způsobem se leze.

- RP = Lezec přeleze cestu bez použití umělých pomůcek k postupu, bez odpočinku v umělých pomůckách a bez pádu. Lezec leze s lanem zdola, při neúspěšném pokusu se lano stahuje a sundávají se expresky, vklíněnce apod.. V cestě se nesmí předem nacvakat expresky nebo založit jiné vyjímatelné pomůcky (např. vklíněnce, friendy).

- TR = Lezec přeleze cestu s horním jištěním bez odpočinku (a samozřejmě bez pádu).

- PP = Podobně jako RP, s tím rozdílem, že si lezec předem nacvaká expresky do skob a nýtů a při lezení je už jen zapíná do lana.

- AF = Lezení s odsednutím u kruhů.

- RK = Lezec nechá po pádu lano zapnuté v karabinách (a část cesty tedy leze s horním jištěním).

U každé cesty uveďte tyto údaje: datum, oblast, skála, cesta, klasifikace, styl a spolulezec. Tedy např.:  11.8.2003, Srbsko, Malý Matterhorn, Stará, 4-, RP, Honza Novák

c) Uveďte všechny své výstupy v horách. Cesty rozdělte na zimní a letní, v každé kategorii je seřaďte podle obtížnosti od nejtěžší k nejlehčí, sestupy se samozřejmě nepočítají. Uvádějte pouze horské výstupy, například cesty v oblasti Cingue Torri opravdu v této kategorii nelze uznat. Zatím spoléhám na odhad každého lezce, striktní pravidlo se hledá dost těžko. U cest uvádějte: datum, oblast, kopec, cestu, v Tatrách také číslo cesty (nejlépe podle Kroutila nebo Puškáše), klasifikaci, nadmořskou výšku a spolulezce. Tedy např.:  6.2.2003, Tatry, Tupá, středním žebrem, K881, III-IV, 2284 m, Honza Novák

d) Podle seznamů, které dodáte, budou vyhodnoceny výstupy roku v kategoriích skály a hory. Pokud v některé kategorii nebude žádný mimořádně kvalitní výstup, nejlepší cesta se v této kategorii vyhlašovat nebude.

e) Budou sestaveny dva žebříčky lezců - na skalách a v horách.

Žebříček na skalách bude sestaven podle obtížnosti nejtěžší cesty, kterou jednotliví lezci vylezli. U každého lezce se vezme nejlepší cesta, vynásobí se dále uvedeným koeficientem a podle vzniklé bodové hodnoty této cesty se sestaví pořadí. Koeficienty pro hodnocení:

OS ..........................................................   1,1

Sólo ........................................................   1,1

RP ...........................................................  1,0

AF, RK ....................................................   0,9

TR ...........................................................   0,8

TR s odsednutím .................................…   0,7

Klasické cesty na písku se stavěním se hodnotí stejně, jako kdyby v cestě stavění nebylo, to znamená, že pokud se staví jenom tam, kde je zvykem stavět, pak se cesta počítá stejně jako RP.

Jinak co se týká přepočtu z pískovcové klasifikace, dělám ho takto: VI = 5, VIIa = 6-, VIIb = 6, VIIc = 6+, VIIIa = 7-, VIIIb = 7, VIIIc = 7+, IXa = 8-, IXb = 8, IXc = 8+. (U cest uvádějte pískovcovou klasifikaci, uvedený převod udělám sám.) Možná to někomu připadá příliš tvrdé, ale vycházím z porovnání klasifikací, které je možné občas vidět v různých časopisech. V těchto tabulkách navíc vychází pískovcová klasifikace ještě asi o čtvrt stupně měkčí, ale pro jednoduchost jsem zvolil uvedené hodnoty.

Žebříček v horách bude sestaven podle všech cest, které jste v horách vylezli. Za každou cestu získá lezec tolik bodů, kolik odpovídá její klasifikaci, tedy např. za trojku 3 body. Aby se zohlednila nadmořská výška a roční období, budou se body za cestu násobit těmito koeficienty:

                        zima (1.12. - 30.4.) ....................................     2

                        3000 - 3999 m ............................................                3

                        4000 - 4999 m ............................................                5

                        5000 - 5999 m ............................................               20

                        6000 - 6999 m ............................................               30

                        7000 - 7999 m ............................................               50

                        8000 - 8848 m ............................................            100

Tedy za Everest v zimě se klasifikace násobí 200. Podle součtu bodů se pak stanoví pořadí lezců. A ještě jedna poznámka: při lezení přes 3000 m se každá cesta na vrchol považuje aspoň za I; ovšem vyloženě turistické cesty (např. značkovaná cesta) se nepočítají.

Odevzdávejte svoje výstupy, čím dřív, tím líp. A nebojte se, že jsou vaše cesty moc jednoduché nebo že všichni ostatní lezou těžší věci. Možná pak zjistíte, že to není tak úplně pravda. Ostatně každý určitě najde někoho, s kým se může poměřovat nebo s kým může soutěžit. A důležitá připomínka: pokud někdo neodevzdá žádnou cestu, nebude do žebříčku zařazen. A to i tehdy, pokud by vylezl třeba zmiňovaný Everest v zimě. Nemůžu nadržovat těm, jejichž výstupy bych třeba znal.

Uvítám jakékoliv příspěvky do příští ročenky. Pište svoje zážitky, zkušenosti, názory nebo třeba návrhy, co by mělo být v další ročence. Nejlépe na disketě (nebo mailem) v editoru Word v kódování Windows 1250 nebo jako ASCII soubor. Poradím si však takřka s čímkoliv.

Slovo vydavatele

Vlasta Daněk

Chci poděkovat všem, kteří se zasloužili o vydání této ročenky. Děkuji těm, kdo mi pomáhali, odevzdali svoje výstupy nebo přispěli nějakým článkem.

Současně se omlouvám za pozdní vydání této ročenky způsobené jedním nestabilním tatranským balvanem a děkuji všem, kteří mají zásluhu na tom, že tato ročenka mohla nakonec - opožděně, ale přece - vyjít.

Ročenka HO Humanita 2003

Vydal HO Humanita pro vnitřní potřebu členů horolezeckého oddílu.

Počet kusů:                           asi 40

Počet stran:                          65

Vydáno dne:                         5.6.2003

Ročenku sestavil:                 Vlastimil Daněk