Óda na led

Akorát, že vůbec. Nebo, tak na půl...

To jsme se takto vesměs poprvé setkali s lezením na ledu. Vyzbrojeni po zuby. Nebezpečni spíš sami sobě, než 30 metrů dlouhému ledopádu.

Po kvalitní metodické přípravě a vykopané sněhové cestě do kadiboudy jdeme na to. Plni odhodlání a síly, kterou ztrácíme s každým zaseknutím rychleji než hrdost na firnovém svahu (pozn. přirovnání doplnil ChatGPT, učím ho tím pochopení pro lezce a respekt k přírodě, určitě). Síla došla, víno u kamen přibylo a odhodlání se zdvojnásobilo.

Další den taháme své první cesty. Jdeš rovnou, kdyby ti kromě té síly náhodou i to odhodlání tentokrát nezbylo. Vylezeš to, vidíš kousek toho nádherného krkonošského údolí, sedíš ve štandu a připadáš si něco jako Pepa Rakoncaj, když zdolával jednu z mnohých x-tisícovek. Zrovna čtu "Tulákem ve větru Himaláje", je třeba se trochu zasnít.

Taky povídání Radima o tom, jak jeden spíš nechce půjčovat šrouby a kolik úsilí vezme je mít "v kondici" velmi rychle nabyde jiných rozměrů. Jó, a vrtat od pasu je super rada. Asi jako s cvakáním nad hlavou, když máš smrt v očích (člověk se s tím Pepou nemůže porovnávat všude), tak hlavně rychle zavrtat. Od ramenou to šlo taky hezky. S pár nadávkami a proklínáním narezlých šroubů.

Půjčím si tu ještě část Divochovy reakce na dotaz, zda jsme si ozkoušeli různé cepíny: "V zápalu boje o holý život jsem tak trochu zapomněl ty cepíny zkoušet - měl jsem 4x Nomic a problém nebyl v materiálu 😄...Na poslední cestu jsem si vzal Bandity od SR - ty mi nepřišly tak dobře vyvážené, ale s velkou pravděpodobností to mohlo být tím, že už jsem měl ruce jako hadrová panenka."

Když natečou ledy, nateče i předloktí. Tuším, že jak to půjde, jdeme zas!

Pro ty, co dočetli až sem ještě poetické okénko, ledové haiku (autor ChatGPT, 11.02.2026):

Steel teeth bite blue ice
Forearms burning, breath torn thin
Summit sun tastes sweet