Když se mě přátelé a kolegové v práci ptali co budu dělat o víkendu, byli dost překvapení mou odpovědí – jedeme do Krkonoš bivakovat na sněhu. Nejčastější otázka byla, jestli mi už úplně nepřeskočilo? Že tohle podnikám dobrovolně… Ale nepřeskočilo, je to důležitá součást průpravy zimní horoškoly. Kdyby nás zastihlo špatné počasí vysoko v horách a vrtulník by z důvodu silného větru a hustého sněžení nemohl přiletět. Je lepší si tuto zkušenost zažít v kontrolovaných podmínkách, ať tušíme, o čem to vůbec je.
O tomto víkendu se děly dvě akce najednou – část studentů HP šla na ledy a část šla bivakovat. Někteří tedy přijeli na chatu už v pátek, převážná většina však dorazila v sobotu dopoledne. Jeli jsme s Filipesem jedním autem – ten si po letech splnil sen a pořídil si 9ti místnou dodávku, kterou se nám z velké části podařilo naplnit. Jednu sedačku vyjmul, jinak bychom nenacpali do auta skialpy, batohy narvané věcmi na bivak a batohy s vercajkem na lezení. Při pohledu na ten plný kufr jsme začali s ostatními uvažovat, jak zvládneme přesun do Tater, kde budeme mít obdobné množství věcí.
Na skialpech jsme dojeli k chatě, vyložili plné batohy a začali jsme jednat co bude na programu.
V sobotu jsme se učili chůzi na mačkách a manipulaci s cepínem, stoupání na mačkách do kopce i klesání z kopce, přecházení řeky. Později odpoledne nám Radim precizně nakreslil různé typy bivaků ve sněhu. Z nedostatku jiných pomůcek byl použit toaletní papír jako skicář. Ve čtyři jsme na skialpech vyrazili směr Ptačí kameny.
Aniž bychom to plánovaly, tak nám vyšlo, že první turnus kdy se lezou ledy a zároveň se bivakuje, se na bivakovací víkend přihlásily z řady studentů samé ženy - Elda, Čára a já. Celou skupinku vedl Radim a přidala se k nám i Jana, tudíž jsme měli alá ladies night + Radim.
Kolem šesté večer jsme dorazili na místo určení kde Radim našel šikovné místo na přespání. Jali jsme se hledat to pravé místečko a kopat si „hrobečky“ ve sněhu.
Jelikož Radim má již značné zkušenosti s bivakem, tak ten postavil velmi povedenou hlubokou noru s větráním a i odkládacím „stolkem“ po straně. My jsme měly spíše primitivnější stavení. S Eldou jsme si postavily „dvojlože“ vedle sebe, udělaly stříšku z lyží a tyveku velkou tak akorát na hlavu či vrchní část těla. Elda byla šikovná, ta si plochu řádně vyrovnala. Na druhou stranu já jsem si to vykutala šikmo, že jsem se během noci párkrát sklouzla dolů, mimo stříšku.
Po hodinovém kopání do sněhu a přípravě spaní jsme si už začaly i vařit večeři. Pěkně nabrat sníh a začít ho rozpouštět, ať je voda na čaj a zalití jídla. Akorát že v zimě s normální tří sezónní kartuší to trvá pekelně dlouho!
Je deset hodin a nastal čas se uložit ke spánku. Vše připraveno, stačí jen zalézt. Oblečení strčím do spacáku, ať drží příjemnou uživatelskou teplotu a ať některé z nich vysuším. Zapnu spacák, zapnu žďárák, ulehnu hlavou pod stříšku a snažím se usnout.
Ležím a vnímám, jak dopadají malé sněhové vločky na žďárák. Když se moc vrtím, tak občas na karimatce sjedu. Takže se musím vypíďalkovat zpět nahoru, ať mi nesněží do obličeje.
Najednou cítím, jak se začínám klepat. Celé tělo sebou třese, jako by mu byla zima. To ale není možné – tak jsem se bála, že bych zmrzla, až jsem svou přípravu předimenzovala a měla jsem teplejší spacák než by bylo nutné. A pak mi to došlo – tělo se mi klepalo strachem. V ten moment jsem si začala naplno uvědomovat, že jsme v horách, na sněhu, když sněží a že jsme tam sami. Někde hluboko byl ukrytý strach, ten nejzákladnější, o vlastní život. A při tom v zásadě o nic nejde - jedná se celou dobu o kontrolovanou situaci. Nejsem sama, jsem s ostatními, kdyby se cokoliv dělo tak jednoduše vstanu, sbalím se, řeknu ostatním že musím odjet (což v tu chvíli by se nespíš balili všichni) a jeli bychom jako skupina zpátky do nížin. Navzdory těmto racionálním myšlenkám však tělo reagovalo po svém. Bylo třeba jej vědomě uklidňovat. Celá tato situace trvala 20 minut, poté jsem se konečně uklidnila a usnula.
Ráno bylo svěží. Vše kolem bílé, naprosté ticho. Probouzeli jsem se jeden po druhém, vystrkovali hlavy z bivaků jak surikaty a sledovali, kdo další je vzhůru. Cítila jsem ohromnou radost. Všechny jsme to zvládly!
Sbalili jsme je, sjeli dolů k chatě a začali sušit veškeré oblečení a sdělovat si vzájemné dojmy. Spoustu pocitů se však vyplavilo až o několik dní později.
Celkově je bivak zážitek, který doporučuji alespoň jednou v životě zažít. A v kontrolovaných podmínkách o to lepší.
