Jak jsem se proletěl² v tatrách.
| Rubrika: | Historky členů |
| Autor: | VojtaK |
Pokud čekáš podrobného průvodčíka na prásky kolem Brnčálovi chaty, tak se neobtěžuj číst dále.
Pokud však čekáš snad trochu poučný, snad trochu vtipný popis úrazu ve Vysokých Tatrách, pokračuj dále. 😊
Úvodní popis
Překrásný den, jak vymetený, sluníčko pálilo a dokonce ani vítr nebyl.
Krásný učební hřebínek. Jastrabia veža z jastrabieho sedla.
Vlastně nic extra těžkého, jen místy lehce exponované. Pro nová HP dobrý zážitek a poznání „o čem to vlastně je”.
Celá cesta probíhala v poklidu. Lezlo nás několik lanových družstev za sebou a den byl jako korálek, proste paráda.
Prohlídka směrem dolu
Těsně před samotnou vežou se však mé dobrodružství trochu zvětšilo. Byla to část hřebínku, kdy jde člověk po špici a nemá se čeho držet. To se mi také vymstilo. Našlápl jsem do stopy ve sněhu, která byla předem vytvořena nějakým jiným dobrodruhem. Se mnou se však kamarádit nechtěla a poslala mě směrem dolů. Zoufalý pokus o zachyceni nevyšel a já se urychleně vydal směrem do údolí. O tom, jak mé akrobatické číslo vypadalo by spíše povyprávěli lidé, kteří mé počínání viděli. Za mě: pár kotoulů, par tvrdých nárazů do skály a už jsem letěl vzduchem. Mé štěstí v neštěstí bylo, že z východní strany je tato skála poměrně „příkrá” a po pár sklalkách spíš ustupuje.
Šok se samozřejmě dostavil a k tomu i směsice pocitů. Třesu se, ale žiju, super a co teď? Když jsem si dal dvě a dvě dohromady došlo mi, že je potřeba, abych se dostal zpět nahoru. Opřel jsem nohy o vzdálenou skálu a zjistil, že mi leva noha úplně moc nepomůže. Při dotyku mačky o skálu to slušně bolelo. No nic. Nastavil jsem si prusíky a začal pomalu vzlínat nahoru. Prusíkováni jen s jednou nohou a hromadou bordelu na sobě, není úplná sranda. Naštěstí mi v první části pomáhal převis, takže jsem se ani nemusel opírat. V další části to již bylo o poznání horši. Zkoušel jsem alespoň tatranské kolínko, protože to byl jediný způsob, jak to trochu šlo. Absolutně nevím, jak dlouho mi prusíkování zabralo, ale jelikož jsem od druhého "vyhoupnutí" pokaždé trochu odpočíval, musela to být věčnost. Jsem nahoře. Špatně se mi odhaduje, kolik to bylo metrů, ale podle lana co jsem vytáhl za sebou to mohlo být tak cca 10 m. Jenže to nebyl konec, jsem na hřebínku, kde štand nevytvořím, ani kdybych se snažil sebevíce. Musel jsem to „doklepat” na lepší místo. Zbylých cca 15 m jsem z části "odkoníkoval", z části vzal po kolenou a kde to nešlo tak po zdravé noze (v případě nouze i po obou). Kdykoliv jsem bolavou nohu trochu zatížil, ověřil jsem si, že takto nikam nedojdu. Pořádně jsem si zaštandoval (žádný laciný obhoz) a dobral druholezce. Po debatách, co se mnou dál jsem si konečně uvědomil, že to jinak, než vrtulí nepůjde (dlouho jsem si to nechtěl připustit).
Záchrana směrem nahoru
Aneb další nečekané peripetie této výpravy.
Po domluvě, že bude lepší, pokud budu rovnou volat já, jsem začal telefonátem na telefonní číslo 18300 (horská). Na displeji se mi ukazovalo, že volám, ale nevyzvánělo. Několikrát jsem telefonát opakoval, ale vždy se stejným výsledkem. Dále jsem zkusil pro jistotu s předvolbou +42118300. Úplně stejný výsledek. Při kontrole signálu osciloval mezi 0 a 2 čárkami. Pokusil jsem se tedy o použití aplikace „Záchranka”. Pokus o volání nic. Pokus poslat nouzovou sms se asi podařil, ale nevěděl jsem to jistě. Měl jsem sebou ještě druhý telefon, tak jsem se rozhodl vyzkoušet i ten. 18300 stejné, jako předtím, +42118300 také stejné jako předtím. Následně mi „docvaklo” že jsem ještě nezkoušel 112. Konečně začalo přerušovaně vytáčet a dovolal jsem se!!!. Jenže do Polska… Nerozuměli ani slovo. Hledali kolegu co mluví slovensky, po pár vteřinách kolegu našli a i přes částečně vypadávající signál jsme se domluvili. Byl jsem přepojen na Slovensko. Nejspíš asi na Slovenskou 112, dále mě přepojili ještě někam, nevím kam (nejspíš Slovenská horská). Celá peripetie s vytáčením čísel a zkoušením různých způsobů zabrala cca 15 min.
Na hřebínku jsem na vrtulník čekal cca hodinu, což ale bylo z důvodu, že jsem nebyl v ohrožení života. Všichni se kterými jsem mluvil se mě opakovaně ptali, jestli viditelně nekrvácím, nebo nemám něco viditelně zlomeného, jak se cítím atd. Vždy jsem říkal, že jsem v bezpečí na štandu, trochu pomláceny a s nohou co se na ní nemohu postavit, ale v bezpečí, pohodě a teple (jak jinak při tak krásném dni). Při příletu vrtulníku je opravdu dobré být velice dobře přichycený ke skále. Značný boční tlak větru je opravdu znát. Musel jsem sesednout z hřebínku proti příchozímu větru a pořádně se držet, jinak bych skončil v údolí na druhé straně skály. Spustili ke mě paní doktorku, ze které v průběhu letu vypadlo, že jde zanedlouho do důchodu. Podle vzezření a obratnosti bych jí řekl maximálně 45 let. Odepnula se a vrtulník letěl pryč. Stála vedle mě jen tak v mačkách. Po optání co mě vše bolí atd. řekla, že musíme sundat máčky, že by vadily na palubě. Dále, že mi musí vzít batoh a společnými silami jsme mě nasoukali do sedačky. Připojila si mě k sobe a zavolala zpět vrtulník.
Poslední poznámka před odlepením od země byla "nesahej na nic, pokud se chceš chytit, můžeš mě". Samozřejmě první spontánní reakce byla chytit se nosného lana. Po drobném napomenuti jsem rychle svěsil ruce podél těla. Ani jsem se pořádně nezačal bát výšky ve společném houpajícím závěsu nad údolím a již jsme byli u helikoptéry. Vstup dovnitř opravdu není pro cvalíky a musím se přiznat, také jsem měl problém. Nevím, jestli to bylo více mnou, tunou bordelu na sedáku, nebo mačkami u pasu, které se zjevně báli létat a za živého boha je jim nechtělo dovnitř.
Když jsme společnými silami docílili mého naloděni, tak jsem se ani nenadál a byli jsme u chaty při zelenom plese. Tam se mě paní doktorka znovu přeptala co mi je a společně jsme sundali návlek, botu i ponožku. Prohlédla si kotník, poptala se, kde všude to bolí a při zmínce o vnitřním kotníku si neodpustila poznámku, že nevypadá úplně dobře. Také se za námi ještě stavil pan chatár a osádce přinesl tatranky. Až po příletu do Popradu jsem se dozvěděl, že ten druhý pracoval roky na Brnčálke a sama záchranka si ho vytáhla, aby šel létat.
Ale zpět k Brčálke. Po základním ošetření se mě paní doktorka začala ptát na "nějakou modrou kartičku". Nabídl jsem jí od alpenverein přes občanku až po kartičku ČHS. Nic nebylo to správné. Nevím, jestli to bylo otřesením, nebo aktuálně menší mozkovou kapacitou, ale byla myšlena kartička zdravotní pojišťovny, což mi naštěstí během chvilky došlo. Usadili mě na sedadlo, přikryli pogumovaným spacákem a opět jsme byli ve vzduchu, tentokrát již směr Poprad.
Po dosedu jsem byl přehozen do záchranky, protože se nemocnice opravuje a je potřeba ji objíždět. Při čekáni na doktora se mě více ujal druhý člen osádky, mladý klučina. Bavili jsme se o vybavení, co jsem lezl atd. Trochu se mi vysmál, kolik jsem měl sebou bordelu. Doteď nevím jestli to byl pouze drobný políček, nebo to myslel zle (spíš to první, protože jinak byla celá konverzace ve velice dobrém duchu).
Doktor byl trochu od rány, ale fajn člověk (jak jinak u doktora na urgentu). Za chvíli jsem byl na rentgenu a zpět v sádrovně, vedle hlavní ošetřovny. Těžký, mokrý sníh se zjevně podepsal hlavně na lyžařích. Jen během doby, co jsem tam čekal byly 3 zlomené ruce (od lyžování) a 2 zlomené kotníky (pády).
Také saniťák, který mě vozil po budově a nakonec mi i sádroval nohu, jelikož nebyl nikdo jiný, si ze mě pořád dělal „prdel“, že mi zmizí věci, že je prodá, atd. Zprvu to bylo velice divné, ale cca u páté narážky mi to již přišlo vtipné a přidával jsem se k němu.
Po zkrášlení mé osoby sádrou a dostatečném zaschnutí jsem poprosil, jestli by mi nepomohli se vším tím bordelem na chodbu, abych si to mohl přebrat. Doktor mi ještě nabízel protější místnost, řka že pro mě někdo přijede asi až za déle. Po mé odpovědi, že nejspíš nikdo nepřijede, nebyl úplně rád. Ale stalo se a já na chodbě začal přebírat materiál a domýšlet, co a jak dál. Trochu jsem si připadal, jako když potřebuji přepravit auto na mule. Long story short, nějak se to povedlo a já vyrazil ven. Po okřiknutí jedním párem, že jdu naopak více do útrob nemocnice jsem se otočil již správným směrem. :D
Peripetie v Popradu
Vybelhal jsem se ven a jal řešit taxíka. Do toho mi došlo, že pokud chci ještě dnes odjet, musím si vyzvednout předepsané léky zde. Po drobném zkontrolování všech lékáren v okolí mi došlo, že to nebude tak snadné. Všechny, vyjma dvou, byly již zavřené (pátek večer) a ty poslední zavírají za 45 min. Nejbližší lékárna je dokonce i cestou na nádraží, ale 1,8 km daleko. Za normálních okolností fajn procházka, za okolností „fofrklacků” a těžkého batohu neřešitelná věc. Vyzkoušel jsem několik aplikaci na taxíky, ale marně.
Dokonce jsem tam oslovil nějakou paní, co v Popradu používají, ale bez výsledku. Naštěstí mé otázky vyslechl kolemjdoucí pán, který přijel do nemocnice vyzvednout babičku. Hodná duše mi nabídla, že také pojede do nákupního centra pro léky. Slovo dalo slovo, byl jsem u něj v aute a vyrazili jsme do tmy. Cestou ještě padlo pár small-talků a byli jsme v nákupním středisku. Při mém sbírání veškerých věcí z něj vypadlo, ať si tam věci nechám a že mě pak hodí i na vlak. Byl jsem rád. Po tom co jsem nechal v lékárně půlku levé ledviny mě zdárně hodil na vlak. Nenechal si ani vnutit peníze a odjel. Poprad-tatry: kdo zažil ví, kdo nenažil, asi nepochopí. Čekal jsem cca 3 hodiny v pátečních večerních hodinách. Množství kroužících bezdomovců kolem mého (zastrčeného) místa jsem u pátého přestal počítat. Nejvíce to po cca dvou hodinách vyřešil jeden spoluobčan, když si rovnou sedl těsně vedle mě.
Pod náporem smradu a snad ničeho jiného jsem dezertoval a vnutil se ke skupině cizinců. Ta po chvilce odešla, ale vzápětí jsem měl novou spolusedící. Paní v pokročilém věku. Z výkřiků a změti zvuků jsem pochopil, že nebude úplně „nejostřejší tužka v penále”, dokonce tomu dala korunu, když si zula boty, svlékla ponožky a začala si stříhat nehty na nohou. Jelikož však nesmrděla, seděla ob jedno místo a nijak mě neobtěžovala usoudil jsem, že zde zůstanu. Jednooký mezi slepými král. 😊
Cesta do Prahy
Když cca 7 min před příjezdem vlaku stále nebylo číslo nástupiště, jal jsem se dotazovat v okénku prodeje lístku. Odpovědí mi bylo pouze, že se jedná o jiného dopravce a že neví.
Zhruba 5 min před plánovaným odjezdem se číslo konečně ukázalo. Na nástupišti jsem nakonec čekal o trochu déle, jelikož vlak záhadně v plánovaný čas odjezdu nabral 5 min zpoždění. Oněch 5 min jsem kvitoval s povděkem, lepší proti jiným zkušenostem. 😊
Nástup byl poměrně složitý a výstup o něco jednodužší, ale nějak se podařilo. Spíš jsem si vzpomněl na starou paní v nemocnici, která si také zlomila kotník. Mé pohyby na berlích jsou zajisté daleko lepší, než ty její.
V Praze už jen předání náhradních klíčů od bytu, protože mé byly na chatě a cesta taxíkem domů.
Trochu mě proškolila aplikace taxislužby, jelikož stará karta již nebyla platná a nová nešla přidat. Nakonec jsem musel vyřešit hotovostí. Řidič se moc na platbu v eurech netvářil, ale když jsem mu nabídl, že mu nechám více a nemusí nic vracet, tak jsme jeli. 😊 Sám se cestou dokonce zmiňoval, že nejsem první, který má problém s platební kartou v aplikaci.
Toto je prozatím konec vyprávění. Já sedím poměrně „spokojeně” doma u počítače, celý bolavý a přemýšlející co a jak dál. Předpokládám, že ještě v budoucnu doplním informaci o zranění a řešení výloh za ošetření či vrtulník.
Souhrn
Spousta nových zkušeností (asi bych řekl více pozitivních, než negativních). Pár odřenin, modřin a zlomená vnitřní kost v kotníku (snad dobře zlomená, ještě se uvidí při kontrole). Pár natržených kusů oblečeni, nové členství v elitním air clubu a dále ví vil síí.
Za své krátké putovaní jsem potkal několik opravdu super lidí co byli milí a nebo pomohli aniž by je o to někdo prosil. Mé velké dík také patří druhému konci lana, Marci, která mě chytila a poměrně dlouho držela. Samozřejmě i nesčetnému počtu lidí co přispěli svojí radou. Ted už mi nezbývá nic jiného než táhnout a srůstat.
Závěrečné rady
Základní kartičky mít fyzicky (originál nebo alespoň zalaminovanou kopii pro gramaře).
Ano doba pokročila, ale pokud člověk hodně telefonuje a řeší věci, baterie není bezedná.
Také se docela divím, že mi telefony pád vydržely. Asi dobré obaly.
Záložní klice
Mít nějakého člověka, který má klice od Vašeho příbytku. Můj svazek zůstal na Brnčálce.
Útočný batoh, ale …
Sám mám malý útočný batůžek, ale již několikrát jsem si říkal, že by to na zimu chtělo malinko větší.
No a tentokrát se mi to vymstilo, vypadal jsem jak Ježíšek se vším harampádím na batohu.
Pevně štandovat a balit věci před odletem
Co nejlépe se přivažte k nějakému pevnému bodu, vítr je opravdu silný (obzvlášť na hřebínku).
Pokud pro Vás letí vrtulník pokuste se co nejvíce věcí ze sedáku naházet do batohu.
Ulehčíte jak práci svou, tak někoho jiného při vašem nakládání.
Osvěžit a uložit telefonní čísla před výpravou
Nejen na místní horskou, ale i další subjekty (vždy s předvolbou), kdo ví, kam se nakonec dovoláte.
Pokud by někdo chtěl publikovat či převyprávět můj příběh:
Prosím o přebírání mých poznatků v kontextu a ne pouze vyzobávání senzací. Každá mince má dvě strany a nic není černobílé.
Jedná se o mé pocity a prožité peripetie, které jsou mojí subjektivní zkušeností. Myslím, že se všichni, v rámci mezí, zachovali naprosto profesionálně a odpovídajícím způsobem.
| Vytvořeno: | VojtaK | 7.3.2026 13:04 | |
| Upraveno: | VojtaK | 7.3.2026 13:10 | další... |