Zimní oddílové Tatry 2026 na Brnčále aneb spousta poprvé

Hlavně, že to dobře dopadlo

Tento článek je z kategorie subjektivní popis intenzivního zážitku nováčka, nikoliv seriózní report o tom kde všude jsme byli a co všechno jako oddíl vylezli nebo se o to pokusili.

Zimním Tatrám jsem se vyhýbal. A zpětně musím říct, že jsem nedocenil dobrodružně společenský rozměr této pravidelné a všeobecně oblíbené akce.

Propříště by bylo dobré překonat odpor k balení dřív než hodinu před odjezdem na vlak a vzít menší batoh než ten největší, co je ještě jakž takž možné dovléct na hlavák.

Ve vlaku jsme zabrali takřka celý vagón a započali intenzivní stmelování kolektivu.

Hlasování ohledně braní lyží dopadlo nerozhodně, ale byl jsem rozhodnutý si aspoň trochu zalyžovat, takže krámů bylo o to víc. Vynáška na chatu dostatečně připomněla, že hory nejsou žádná skalkařina s nástupem do 30 min po rovině od auta. Prvotřídní ledovka nás vesměs donutila přezbrojit brzy na mačky nebo pásy.

Ubytování a spárování do kójí v útulné podkrovní kůlně proběhlo podle rychlosti při vynášce a patrně i podle úrovně tolerance k bordelu ve věcech a matroši.

Čtvrteční zasvěcení do lifesaving hacků s cepínem na svahu, výroby hrušek i zakopaného muže od Radima (velký dík!) dávalo tušit, že aspoň trochu zvládat pohyb po zimních horách je naprosto jiný level než vícedélky v létě. Ale celkově byly sněhohrátky moc fajn a ještě jednou díky Radimovi i ostatním instruktorům a zkušeným, co se nám celou dobu věnovali za trpělivost.

Za sebe musím říct, že HP ledovíkend v Krkonoších byl parádně načasovaný a splnil účel, aby se ze zasekávání cepínu do ledu, v kontrolovaném bezpečném prostředí, stala zábava a v horách nás to pak už moc nezaskočilo. Jinak led vypadal pěkně a zdatní ledolezci si několikeré ledy zřejmě dost užili.

Vydatná večeře potěšila a sprcha přímo překvapila, takže jsme si poměřovali, kdo přibalil minimalističtější ručník.

Do Tater jsem jel s tím, že se tam tím v ideálním případě prolyžuju a zalezu si spíš v létě, až nebudou mrznout prsty. A k lezení po přimrzlých lokrech a zmrzlých drnech budu přistupovat velmi obezřetně. Tomu bylo zapotřebí přizpůsobit už výběr spolulezců a vyhnout se ambiciózním skupinám co pošilhávaly po cestách v S stěně okolo Weberovky. A chtěl jsem si dovolenou užít, takže jsem raději než spolulezce s koeficientem reálná doba nástupu / nejrychlejší humanitní čas někde mezi 1 a 1.2 volil skupiny s ke konverzaci vhodnějším nástupovým koeficientem 2 až 2.5

V pátek byly všechny týmy dost namotivované a ti nejakčnější vyráželi za lezením nebo skialpy už před sedmou. Pro mnohé z nás to byla první vážnější akce v zimních horách.

Myslím, že naprosto kouzelně dojmy z horských poprvé shrnula Čára, ponechávám v originálním znění a je škoda, že článek nenapsala ona. Příště ji bude třeba přesvědčit až zrovna nebude v práci točit 16ky ať něco sepíše.

Mojich “osem poprvé”
Piatok na Jastrabej veži bol na nové skúsenosti taký bohatý, že aj keby som zvyšok víkendu už len sedela na Brnčalke opaľujúc sa s kávičkou na slnku pred chatou, aj tak som začiatočníckych zážitkov stihla viac než dosť. Napočítala som najmenej osem svojich ‘poprvé’:
1. Prvé zimné lezenie.
2. Vôbec prvýkrát lezecky v skutočných horách.
3. Prvé mixy - a s nimi nové dilemy, ako si vybrať medzi podozrivým drnom, studenou skalou, nenosným snehom a povoleným ľadom.
4. Prvýkrát v topánkach s mačkami po skale - nie v lezečkách, nie v skeletoch - a prvýkrát s dvomi cepínmi v rukách a bez veľavravných dolíkov v lade, ktoré by aspoň naznačili, kam patria.
5. Prvýkrát skúšam nájsť a udržať chyty v rukaviciach. (Úprimne, bez nich mi to tiež veľmi nejde, ale toto je vyšší level.)
6. Prvýkrát leziem s batohom tak veľkým a ťažkým, že zavadzia na všetky strany a ťahá ma k zemi zásobami vody a jedla, zatepľovačkami, lavinovkou, žďárakom, a ústrachane predimenzovanou lekárničkou.
7. Prvýkrát vidím na vlastné oči skutočný pád na lane - síce nie môj, ale o to desivejší, keď človek sleduje tie kotrmelce do prázdna.
8. A prvýkrát aj celý ten horský cirkus okolo: horská služba, vrtuľník, pekne komplet.

A „prečo je zimné lezenie také protivné“, čo som si brblala, keď som sa za ten svet nevedela vyškriabať k Happymu pri úvodnej ťažšej délke. Na zimnom lezení je vlastne protivné takmer všetko.

Aj v luxusnom jarnom počasí, slnečnom bezvetrí, a permanentom prehadzovaní troch zatepľovacích vrstiev, mi je po pár minútach státia kosa a po pár minútach výšľapu zas strašne horúco.

Rukavice sú vždy zlé: teplejšie sú také hrubé, že v nich nič nenahmatám ani neudržím. Jemná motorika na úrovni kuchyňskej chňapky. Tenké pracovné sú po zas také studené, že v nich síce tiež nič nenahmatám ani neudržím, ale aspoň mi pri tom mrznú ruky. Pútka na nich amatérsky nemám, takže si ich strhávam zubami a cpem do už tak tlačiaceho bederáku.

Kvoli ktorému nielen, že na veci na sedáku nevidím, ale hlavne ich z neho neviem dostať.

Chyty síce človek može vidieť, ale aj tak sa ich nemá čím chytiť, lebo má plné ruky cepínov. A to ich najprv musí zbadať, lenže s veľkým batohom nejde poriadne zakloniť hlavu, takže ich v skutočnosti vačšinou nevidí, len tuší / dúfa, že tam niekde sú. Keď hlavu predsalen nasilu zakloním, chrbtová časť batoha mi zatlačí helmu hlboko do očí.

Keď cepíny na tretí pokus odložím správne hrotom dozadu a karáblí ven, zavadzajú mi po bokoch - zásadne na tej strane, kde práve potrebujem urobiť veľký krok. Inak krásny stup a roztomilá špáročka sú mi na nič, lebo mi usilovne zavadzajú dva predné hroty mojich mačiek (týmto dávam za pravdu klubu jednohroťákov - najmenej do chvíle, než zistím, aké nevýhody má pre zmenu monohrot.)

Palice sa zaseknú o previs, slnko svieti do očí, okuliare sa zahmlievajú.

Hlúpy vrch

Vyrazili jsme s Kubou Hankou a Ivošem na vcelku pohodovou túru s pěkným sjezdem, až na známém outdoorovém webu jsem se dozvěděl logistické detaily trasy (Kopské sedlo: skialpová túra do lyžařské minulosti). Po cestě jsme tak intenzivně konverzovali, že nás stařešina Košického oddílu pouštěl před sebe se slovy, že oni mají rádi ticho hor. Pak kolem nás znovu prosvištěl v nejprudším kopci s nasazenými haršajznami. Zpravidla se obklopoval dívkami, jedna z nich podotkla na mou adresu, že možná mám blbě zapnuté vázání, a proto pořád ztrácím lyže. Když jsme se vydrápali nahoru, Erikův tým už sestupoval s tím, že zamýšlená trasa je neschůdná. Takže jsme pokračovali tak nějak s davem Košičáků na náhradní cíl Hlúpy vrch, který nabídl hezkou okružní trasu. Zajímavá byla metoda, jakou Kuba s Hankou postupovali nahoru. Hanka: „Ještě že jdeme jen k támhleté kosovce a ne až nahoru, už mi docházejí síly“. Načež Kuba nabízel alternativní cíle o něco výš na kopci a v případě nouze neváhal zavrhnout jakékoliv zkratky hrozbou lavinového nebezpečí. Je fakt, že s orientačním smyslem, jaký oba s Hankou máme, bylo vhodnější skupinu neštěpit raději ani za nádherného takřka plavkového počasí.

VIDEO: Hlúpy vrch na skialpech

Žeruchovky I

V sobotu po intenzivním dni doplněném leteckou záchranou v přímém přenosu došlo k přeskupení lezeckých skupinek a někteří zvolili rozumně raději rest day.

Takže jsme se s Kubou a Jančou dohodli na hezké hřebenovce. Jenže v 8 a málem ani 9 jsme ještě nebyli tak úplně ready. Čára prohlásila, že kdyby tušila, že budeme takhle pekelně rychlí, tak mohla jít taky s námi. Plán B byl hřebínek a nějak v něm figurovaly Žeruchové veže. Později při překladu do angličtiny přes češtinu jsem pro Rufuse jsem se dozvěděl, že jsou to Řeřichové věže.

Nepřekvapivě se nám Košičané opět cestou k nástupu vyhýbali a mumlali něco o tichu hor. Teda jako stihli jsme s oddílovou důvěrnicí (kumulace funkcí) a Kubou probrat takové množství drbů a zajímavostí, že následující den se zřejmě z obavy z FOMO na obdobnou výpravu vydala už sedmičlenná parta. Intenzivní komunikace ohledně minulých zážitků, drbů kdo s kým, výchovy dětí nebo čehokoli dalšího utichala zpravidla, až když jsme vzali do ruky cepíny.

Z výkonnostního pohledu to rozhodně nepatřilo do top vylezených cest této výpravy, ale pro mě to je jeden z nezapomenutelných výstupů, už proto že byl první.

V sedle mě Kuba s Jančou pořád hecovali, jakože jak si rozdělíme to tahání. Nechápal jsem, co na tom řeší, pro mě byl otazník, jen nad tím jestli polezu druhý nebo třetí, což je dost jedno. Vysvětlení přišlo až později, Kláruše nedávno na Discordu zmínila, že jsme spolu nalezli kilometry na písku. Ale to důležité, že jen na písku se pak nějak vytratilo a zbyl z toho řetězec zavádějících implikací. Filipes lezl hodně s Kláruší a zároveň Kláruše je zkušená na jakémkoliv materiálu a taky v horách. Z toho však neplyne, že Filipes nebude v zimních horách úplný začátečník. Nakonec jsem uvedl záležitost na pravou míru, že jsem fakt dost vyjevený z cepínů a maček při lezení (minimálně body 3-5 Čářiných poprvé) a že bych se aspoň jednou rád podíval, jak to provádějí ostatní, než u toho za pochodu ještě řešil POVL. Ukázalo se to jako dobré rozhodnutí. Nástupová plotýnka ve druhé délce byla trochu divná a všichni jsme tam dost řešili, já tak intenzivně, až z toho byly jiskřičky jak z křesadla. Janča mi didakticky rozvěšovala smyčky, abych se mohl kouknout, co je v horách zvykem, Kuba je hbitě posbíral, takže jsem toho moc neokoukal. Na vršku Janča prohlásila, že se s naším minimem matroše cítila drobet nekomfortně. Kuba si totiž na svou délku nevzal skoro nic, pak to na druhou délku předal Janče. A mě v batohu, jak se večer ukázalo, zbývala železná rezerva 5 friendů a plno dalšího matroše. Jančino velitelské rozhodnutí v 15 hodin zastavit další průzkum hřebene a zahájit sestup bylo velmi moudré. I tak čelovky sice protentokrát zůstaly v batohu, ale na chatu jsme dorazili po šesté zrovna na večeři.

Žeruchovky II

Plán na další den jsme volili s ohledem na naši skupinku, co odjížděla už v neděli a potřebovala být nejpozději v 5 zpátky na chatě. Bylo třeba předem vyloučit nejen neplánované bivaky, ale i jakékoliv zádrhele, které by mohly sedmičlennou výpravu zdržet v postupu a sestupu. Proto jsme využili toho, že nástup už dobře známe, Janča ho prošlápla a naplánovali průzkumnou expedici sobotním hřebínkem pro změnu doprava.

Ráno byla Čára vzorně na značkách před sedmou a první u okénka se snídaní. Naplánovaný odchod v 8:00 se však poněkud protáhl, a tak tak, že jsme před 9. hodinou už téměř byli na odchodu. To se však zrovna začali vracet členové rychlých skupin zpod nástupu, tu pro mačky tam pro helmu a další nezbytnosti. Kuba utrousil, že je škoda, že také Vigwam něco nezapomněl, mohli by pak spolu směnit nazpět boty. Čára prohlásila, že bysme si asi měli dávat bacha, když se i Marci, etalon pořádku a pečlivé přípravy na túru vracela pro helmu. Tak jsme raději provedli další preventivní zevrubnou kontrolu výstroje.

Protože jsem cestu absolvoval už včera, bez obav jsem se vydal v čele. Už na první odbočce 50 m od chaty mě Míša upozornila, že naše cesta vede nejspíš jinudy. O patro výš jsem pak ještě Čáru bez postranních úmyslů zatáhl k úplně jiným odpočinkovým balvanům, tyhle byly fakt dost z trasy a nezbylo, než se vykoupit musli tyčinkami.

Čůrací logistika na hřebínku s převějí nebyla úplně snadná, tak to někteří řešili až po navázání na lano, uprostřed délky, jiní na vršku, byli možná i tací, kteří to zvládli někde v ústraní bez dohledu zbytku skupiny. Taky padla hláška: "Myslela jsem, že polezeme spíš nahoru než dolů."

Usoudil jsem, že je dobrý den na další poprvé a navázal se na začátek lana naší úderné Turecko/Filipsovské trojky. Tentokrát jsem pro změnu svou hrst expresek předal vedoucí čtveřici a s jednou expreskou a volnou drátěnkou hrál hodně chudého horolezce. Naštěstí mi vypomohl dvěma alpskými Gigi. Asi ten materiál management budeme muset ještě trochu vytunit.

Když ti nejde zandat spolehlivě friend, nevadí, narveš tam uzlík a až shora uvidíš, že má do tutáče daleko, tak zandáš někde něco jiného. Janča to v klidu předpisově odjistila, zatímco jediným mým solidnějším jištěním, byla tak dobře zandaná dvojice vklíněnců, že skoro nešla vyndat. A ano dvojice to byla ne proto, aby byly sofistikovaně na protitah, ale ani jeden původně zase tak skvěle nedržel. Ale Kuba tuhle délku pak při ústupu ke slanění v klidu slezl dolů, a Janča se svou grupou mi vyšlapala cestu, takže to bylo zimní horské poprvé v příjemné verzi a stále ještě luxusním počasí. Po celých dvou délkách lezení jsme zkontrolovali časový plán a vrátili se na Kubou propagovanou špici, ze které se dalo rozumně slanit ze smyčky. Teda postupně jsme trochu zkosnuli, jak jsme v tak velké skupince na sebe porůznu čekali, ale úspěch byl, že jsme dodrželi časový harmonogram a stihli návrat do civilizace plánovaný na pondělí ráno.

Mé osobní lessons learned / desatero na příští akci v horách na sněhu mimo sjezdovky:
• Nikdy neběhej v mačkách, a to ani když ti ujíždí helma po firnu.
• S tím souvisí nepokládej helmu tím kulatým na svah, vlastně ji raději vůbec nesundávej.
• Nezapoměň do hor opalovák a sluneční brýle, pak nebudeš muset do kopce dusat v lyžařských brýlích.
• Nedávej si smyce přes hlavu, když máš na helmě odložené lyžařské brýle.
• Přemýšlet nad tím jestli si vzít pod kalhoty teplou vrstvu je zbytečné, když si ji vezmeš budeš se koupat v potu a když ne budeš klepat kosu, ale aspoň máš důvod se na vršku zahřívat se spolulezci.
• Sjezdy na lyžích prováděj za světla, protože i kdyby sis koupil nejlepší čelovku na světě určitě budeš sjíždět nejděsivější úsek s mobilem v ruce.
• Nezbytný dotaz pro sebe i parťáky při odchodu z chaty, nezapomněl/la jsi něco zásadního jako helmu / lano / mačky případně sedák?
• Když při sestupu uvidíš blyštivý borhák s řetězem, nečekej až o kus níž najdeš jen pár prchaček, nebo možná ani to.
• Zvaž jestli vybavení Lidl od hlavy k patě + obstarožní Hannah neupgradovat na oddílový standard Humanitně obrendovaný Direct Alpin + Tilak.
• A poslední sice nemá univerzální platnost, ale pro mě je to pravidlo číslo 1, které aplikuji nenápadně a konzistentně, pokud nejde o výpravu tamhle na tu skalku hned za chatou. V Tatrách a obecně orientačně náročných terénech se hlavně drž někoho, kdo to tam zná nebo má výborný orientační smysl.

ČTĚTE také, jaké je to poprvé:

2014 Anička Moje první zimní hory

2009 Feu Zimní Tatry

2008 Pól Moje první Tatry