Uběhlo zase několik dní tak rychle, že jsem se skoro ani nestihla otočit doma ve své posteli. Máme tu další plánovanou akci na praktickou výuku zakládání vlastního jištění - POVL. Už během balení batoh obsahuje více jistícího kovu na skálu než co reálně potřebuju s sebou za oblečení, ale i tak jsem, si myslím, docela skladná. Ještě že máme skvělé kolegy v práci, kteří jsou úplnou náhodou také členy oddílu a jsou tak hodní, že mi půjčí své nové vybavení stojící několik ká. To je vážně milé a cením si té důvěry, takže na skálu jedu opravdu vybavena. 😊 Až na to lano. Věřím, že se na místě spojíme do skupinek tak, že nedostatky doplníme.
Jedu z Prahy s jinými účastníky, abychom se mohli zase lépe poznat (zároveň se jede směrem kolem těch našich, cituji, „polí“ na Hůrce) a zjišťuju, že s mým řidičem už jsem se viděla na EPO plese. Řidič se o nás skvěle postaral, protože zastavil i na jídlo v místním obchůdku. Dorazíme na chalupu a ta nás vítá mezi první příchozí, je příjemně vytopená a máme privilegium vybrat si měkkou matraci. Začínají se sjíždět účastníci, začínají se rozjíždět konverzace, hry, kytary.
Máme čas se vyspat, protože odchod na skály je až v 10h. Nemusíme prý spěchat, stačí vyrazit i v 10:03. Jako základ pro pořádné lezce jsou ke snídani objednané vajíčka se slaninou a hned po ránu jsou slyšet počty. 18 vajec v jedné míse, hromádka cibule, hromádka slaniny, deset deka, dvacet deka, třicet deka, kilo chleba…
Dnes je v plánu Kozinec. Dorazíme na skálu trošku udýchaní, vypadá to teda famózně, skála se tyčí na vrcholku svahu, svítí sluníčko, je zima, ale je co dělat. Nandaváme na sebe to půjčené vybavení, někteří prvně, a cítíme se jako profi borci. I když vypadat dobře není to samé jako zakládat dobře. Ale aspoň u toho vypadáme dobře. Jsme rozděleni na trojice a my si vybíráme naše powerful dámské trio a jdeme trénovat zakládání štandu na vlastním jištění. Důležité je přemýšlet, ale ne zase moc. 3 minuty na štand. Tak snad časem a zkušenostmi. Ten první si teda dost konzultujeme námi všemi ve skupince a trvá nám asi půl hodiny. Jako když jeden kope a ostatní se koukají. První vložení nového frienda. Myšlenka je taková, že ho chceš přeci zarazit co nejvíc, aby nevypadl. No pak přijde kontrola a říká, že ten už je založený fakt hodně a nepůjde vyndat. Tak super, jestli jsem si právě položila ten drahý friend jen tak do skály a můžu se na něj už jen koukat. Naštěstí máme v oddíle ty zkušené zachránce, co přijdou a zase ho vyndají na první dobrou.
Druhá směna je absolvování už té reálné simulace zakládání vlastního jištění na skále při lezení. Jsme jištěni dvěma lany, jedno je top rope a na druhém si testujeme naše výtvory. Zkouším minimálně 8 možností, než mi tam konečně zapadne ta jedna správná. A když zapadne, tak je to úspěch. Druhá cesta je totiž spíš už taková odvážnější free solo, kde nechtěně šetřím materiál a pokud ne, tak to padá. Nejde nic. Zato ve vedlejší cestě se jede ve velkém. Založeno kolik? Asi 16 jistících bodů na 20 metrové skále? Tleskám. Tyto výstupy jsou ovšem doplněny přírodními podmínkami v podobě jednoho člena s fukarem. Fouká dost. Padá bordel. Tu skálu je potřeba vyčistit. Jo a taky je tam nahoře hezký výhled široko daleko, pokud si někde dole potřebuješ třeba odskočit. Už se pomalu nachyluje konec dne a některým se ještě také vrazí do ruky lopata, aby upravili příchodovou cestu a koště na očištění skály, takže někteří mají zároveň i perfektní fotky u skály jak makají.
Jsme celkem vyřízení a přitom jsme těch výkonu nepodali moc. Ale vzhůru jsme dlouho do večera. Večeříme další bílkoviny, bavíme se, hrajeme hry, zpíváme a spinkáme. Začíná pršet. Asi to zítra nebude nic moc, ale přesto se nevzdáváme naděje, že se přece jen té skály zase dotkneme.
Ti co rádi počítají, tak ráno zase počítají. Snídáme a posloucháme, jak se zakládá Tyrolský štand. Na skály odjíždíme později. Uklízíme ještě před odjezdem a mě nepřestává udivovat, jak je vždy všechno kolektivním přičiněním tak rychle hotové. Dneska jsou vybrané skály u Černé studnice. Ještě před příjezdem si všímám fotky na discordu, že parkoviště je uklizené (od toho nánosu sněhu). Ano, do té mlhy tam v dálce jedeme. Přestože nám je celkem zima, musím říct, že to bylo kouzelné i tak. Ne že by se nám vyloženě chtělo, ale jsme odhodlaní, že si tu akci splníme. Přinejmenším na zemi to štandování. Avšak někteří odvážlivci s morálem jdou i tahat. Obdivuji ze země, mezitím co říkají, že to opravdu klouže. Dokonce se od instruktorů dozvídám i praktickou radu, jak správně smrkat bez kapesníku do vzduchu, abych si neuhnala zánět. Než se všichni sbalí, je nám zima a vznikne takový nápad, jak se zahřát, ale to se nedá popsat, to se musí zažít. Koukněte sami na příspěvky na sockách, jak nám bylo hezky. Opět velké díky za povedenou akci a moudré rady našich instruktorů!
