Velikonoční Arco 2026

Pár týdnů před Velikonocemi se rozvířily diskuzní vody Discordu, s tím, kdo co plánuje podniknout na Velikonoce. Souhra náhod přispěla k tomu, že jsem se přidal ke skupině (Happy, Janča, TomasCh) směřující do této sluncem zalité oblasti, perfektního gelata, famózní pizzy a místy lehce oklouzaného vápna (o kterém bude ještě řeč) – do oné meky lezení, italského Arca. Pro mne volba číslo jedna a premiéra, na kterou jsem se těšil.

Do té doby jsem o Arcu slyšel pouze z vyprávění od lidí v mé sociální bublině s tím, jak je to super. Pozitivně navnaděn jsem se pomalu začal těšit. Takže hurá do Arca.

Ve čtvrtek po práci jsme vyjeli z Prahy směrem do Itálie a zhruba pár minut před 1 hodinou ráno jsme dorazili na hotel v Arcu. Zde jsme se setkali s Dekameronem. Ráno na Velký pátek jsme se potkali s Myší z PDB a Dekameronem a po vydatné snídani a namlsání na dnešní cíl cesty, kterou nám vybrala Myš – cestu La Cegnia Rossa – jsme vyrazili na nástup. Hodnocení cesty dle nového průvodce za 5c slibovalo pohodové lezení, první délka byla dobrou ochutnávkou vápna – zřejmě oblíbené cesty, kde index oklouzanosti se nestihl zatím promítnout do celkového hodnocení. Ale nepředbíhejme. Cesta plynula svižně, zádrhel nastal u třetí délky, kde se nacházel crux celé cesty. Podle topa se mělo jednat o těžší rajbák a těžký opravdu byl. Stupy a chyty, které pamatovaly prvovýstupce, jsou dávno za zenitem, dnes je nahradila kvalitně vyleštěná plocha, na které by se ani Horst Fuchs nebál udělat vajíčka v horký den, kdyby rajbák byl orotován o méně než 90 stupňů, aby dokázal nepřilnavost tohoto povrchu. Stejně jako mé lepičky na lezkách na této ploše. V pozdějším hodnocení někdo zjistil, že tento úsek je hodnocen na Lezci za 6b – paráda…. Naštěstí šlo toto místo kvalitně vyhákovat skrze expresky. Z tohoto výkonu nejsem pyšný: „Ale ne všechny cesty musí jít na OS," radí mi vnitřní hlas. Ten samý, který mi před hodinou sliboval, že crux bude „v pohodě." Zbytek cesty se už nesl v relativně poklidném duchu. Někteří členové týmu si zabojovali v dalších místech, ale ne tak moc jako zde. Po dolezení následovala salva gratulací, potřesení pravicemi a chybělo jen pomyslné bouchnutí šampaňského. Na vrcholku se mi honila hlavou radostná zpráva, že jsem zvládl svou první vícedelku v Arcu. Aby úspěch byl kvalitně zpečetěn, následovala kvalitní odměna v podobě gelata (čti italské zmrzliny) na náměstí – dva kopečky byly tak akorát. Poté jsme společně zamířili na hotel se hodit do gala a hurá na ochutnávku místní kuchyně do restaurace.

Bílá sobota – den, kdy se podle tradice světí oheň a voda. Lezci po celém světě ji však slaví po svém. Jejich obřad je prostý: sáhnout hluboko do pytlíku s mágem, důkladně si obílit ruce a s posvátnou úctou přiložit dlaně na skálu. Čím víc bílé, tím líp. V tento svatý den nebylo mágo šetřeno – stěny místy vypadaly, jako by je někdo omítl. Bílá sobota v plné kráse.

A právě v tomto duchu přišla Myš s novým nápadem – zlepšit si chuť cestou Rita. Už při příchodu na nástup bylo jasné, že Rita je mezi lezci nesmírně oblíbená. Spousta cizích lanových družstev na ni čekala ve stěně, další fronta se tvořila pod ní. Prostě – do Rity chtěl každý. Naše družstvo se zařadilo do řady. Čekání bylo dlouhé, slunce pálilo, nálada kolísala. Ale co naplat – do Rity se prostě musí počkat. Jedno bylo jisté – kdo do Rity vlezl, nelitoval. Nejlepším úsekem se stal vrcholový komín. Opět nechyběla kvalitní odměna v podobě gelata a včerejší honosnější večeři nahradila taktéž fantastická pizza z místní pizzerie a chill na náměstí – zkrátka Itálie jak se patří. Večer jsme zabředli do místního klubu, kde za námi dorazili Chlebáci a Marci s rodinou.

Neděle byla ve znamení sportovek a odpočinkového dne. Dopoledne jsme vyrazili omrknout místní jezera Lago di Garda a Lago di Ledro. Užili jsme si poklidné rozjímání s pohledem na jezero Lago di Ledro se zmrzkou v ruce a čekali na vhodnou chvíli, až vyrazíme na blízké sportovky. První oblastí, kterou jsme si vybrali, byla Futur Ampola. V téhle oblasti jsme se moc dlouho nezdrželi, neboť všechny linky byly v obložení převážně českých lezců, a tak nezbývalo než vyrazit na další místo Tione – Brevine. Zde už situace byla příznivější – v téhle oblasti jsme byli sami. Vápno zde bylo místy lámavé. Moje první cesta v tomto sektoru měla být za 5b+, nebo jsem si to zpočátku tak myslel, ale protože neumím počítat, ačkoliv mám diplom z matematiky, tak realita byla za 6a. Při druhém pokusu na top rope jsem si zkusil crux nakrokovat, ale o RP jsem se už nepokusil – chyběl morál a síla. Poslední oblast, kterou jsme ten den navštívili, byl Croz de le Niere, kde jsme si dali pár lehčích cest, a hurá zpátky do Arca.

Stejně jako na Velikonoce všechno vrcholí na Velikonoční pondělí, tak i náš výlet měl v tento den své grande finále. Cílem pro dnešní den se stala cesta Cinque Stagioni – kterou nám doporučil Happy a kterou úspěšně lezl před 12 lety. Najít nástup cesty patřilo k rozjíždějícímu se dobrodružství, místy totiž nástup připomínal spíše džungli, o to víc radosti bylo, když stojíte na správném místě nástupu a očima naleznete první borhák. Cesta je poměrně snadná do chvíle, než přijde 5. délka, a zde nechutně olezlý crux v kolmici a brutálně daleké madlo, pokud jste malého vzrůstu jako já. S kvalitní podporou zdola od celého týmu a přichystaných smyček, které již jsou ve stěně, se mi podařilo tento těžký úsek překonat – jak jinak než hákováním – a dostat se dál. Díky. Během cesty bylo nespočet míst na kochání a krásný pohled do krajiny a na místní hrad. Opět nemohla chybět odměna v podobě gelata, kusu pizzy a zase zpátky do Prahy. Letošní Velikonoce stály za to. Díky všem za krásnou dovču.

Tak zase někdy příště Arco!