Máš prusík? aneb Chytání pádů 2026
| Rubrika: | Metodika |
| Autor: | Bětka |
Na Chytání pádů jsem se těšila. Horoškola začala přednáškami a při prvních dvou akcích byl přece jen omezený prostor pro interakce mezi dvojicemi. A tak i když se všichni ostatní spolunováčci tvářili mile, měla jsem pocit, že by to v našem kolektivu chtělo trochu prolomit ledy. Tuto funkci tedy pády splnily dokonale.
V sobotu ráno jsme se sjeli v Jablonci před Makakem. Zvenku působila bývalá výtopna trochu rozpačitě, ale vevnitř je stěna daleko větší a hezčí, než se zdá. Odpolední volný program dokonce část z nás strávila na letos přistavěné bouldrovce, která ještě celá voněla novotou a ze začátku jsme na ní byli úplně sami.
Ale popořádku. Ráno se na polygonu po krátkém opakování rozeběhlo rotování po stanovištích prusíkování – slaňování – a stanoviště Michala F., pro které mi schází krátké a výstižné pojmenování, i když mělo večer během feedbackového kolečka zaslouženě velký ohlas. Ještě před začátkem nás na protějším balkonu zaujaly dvě děti, které se společně na laně houpaly přes celou stěnu. Tento prvek ale v našem programu zahrnut nebyl (návrh na zlepšení). Při prusíkování u okraje balkonu jsem v rohu zorného pole občas viděla lézt jiného nováčka – a pak hup – najednou tam nebyl. Tak jsem se mohla pomalu připravit na první padání s Gobem a Wigwamem, které nás čekalo dole na stěně.
Pro někoho byl sobotní program novinkou, pro někoho opakováním, ale ostříží oči instrukorů sledovaly všechny. Plán jsme stihli dodržet tak akorát, než nás z našeho prostoru vytlačila další netrpělivá skupina. To už byl v Makaku docela šrumec, ze kterého bylo na čase uniknout do bufetu na boršč a pak na zmiňovaný boulder.
Večer jsme se ubytovali pod převisem a mezi borůvkami, nanosili a nařezali dříví na oheň a začal večerní program. V něm měl hlavní slovo kouzelný prusík. Nejdřív jsme si sáhli k Michalovi F. a každý jeden (někteří (ehm) dokonce dva – díky!) dostali z oddílových zásob. Potom jako regulátor diskuze (kdo má prusík, mluví) a nakonec jako jukebox (kdo má prusík, vybírá písničku).
Při představování na mě udělal dojem sportovní background velké části našeho ročníku. Počty naběhaných kilometrů, soutěžní umístění a detaily lezeckých výprav bez vody a dalších užitečností bych nezreprodukovala přesně, takže se na ně budete muset doptat sami. Každopádně náš ročník má už teď nabušenou zimní a VHT sekci (já svou sekci stále hledám).
Bylo milé, že se za námi na různé části víkendu přijeli družit někteří stálí členové. V sobotu večer po určitém bloudění dorazila ze svatby i naše nováčková Terka-Lumík se psem Damiánem. Atmosféra u ohně se s postupujícím večerem uvolnila (sekce nekorektního humoru), kluci stopaři vykládali strašidelné historky, a nakonec se rozjela i sekce hudební s několika kytarami, foukací harmonikou a akordeonem. Největší úspěch hned zkraje získalo Davidovo jednomužné ztvárnění He is a Pirate (ta-ta-ta-ta-ta-ta-da, TA-TA-TA-TA) a pak už nevím, protože jsem šla spát. Akorát když v lese přestalo mrholit.
Hlavní část programu ale probíhala v neděli, kdy k faktoru „instruktor tě vidí“ přibyl ještě faktor „reálné provedení v přírodě“, a bylo to zase o něco zajímavější. Naše skupina si na úvod zahřála zadnice iniciačním rituálem při vstupu do sekty (Happyho slova!), aneb slaňováním Dülferovým sedem. Slaňování od nízko položeného kruhu vypadalo na první pohled snadněji, až dokud jsem se nepřevalila přes hranu zavěšená na dvou prstových dírkách a police, která měla být pod mýma nohama, tam najednou záhadně nebyla.
Po slaňování se šlo na pády. A tady ožilo naše dětské já. Zatímco plnění pytle lopatičkou se ráno mohlo ujmout několik vyvolených, s provazem se ve vláčku při vytahování pytle proběhl každý, a kupodivu to při osmi lidech ve skupině a čtyřech pádech na osobu byla stále stejná zábava.
Kamarád pytel mezitím padal a padal (a pokud byl na stanovišti přítomen Michal F., tak jeho ústy na svého jističe i mluvil). K chytání jsme přistupovali s velkým respektem, ale nakonec naštěstí všechny pády přežil pytel i my. Díky Gobovi za trpělivou podporu u kruhu! Přesto doufám, že se tomu ve skutečném životě vyhnu…
Pak už jsme se ale přesunuli za Evkou na prusíky. Z pádového stanoviště mezitím začal v pravidelných intervalech zaznívat záhadný výkřik „Tukan!“ a jak jsem zaregistrovala, zachytali si i instruktoři. Prusíkování ale také vyžadovalo svůj díl soustředění, takže jsem to vnímala jen okrajově.
Ještě ukázka, jak rychle se přepálí lano třením, a pak už byl náš víkend u konce. Intenzitou zážitků mám pocit, jako by to byly minimálně čtyři dny zhuštěné do dvou, a odcházím o mnoho užitečných poznatků bohatší. Ještě jednou díky všem zúčastněným instruktorům za totální nasazení a pozitivní energii od začátku až do konce, kolemjdoucím za přispění k atmosféře akce i novým ročníkovým parťákům. Je fajn ocitnout se v novém kolektivu různých věků, zájmů i povah. Příště spolu zas!
| Vytvořeno: | Bětka | 19.10.2026 22:09 | |
| Upraveno: | Bětka | 19.10.2026 22:29 |