Zpráva o putování Joffreye de Peyrac, Velké lezečky, Kronikáře a Krvavého palce

Rubrika: Historky členů
Autor: Sestra

Lezení na Roca di Corno
1. Naše židličky
2. Brto vypil moc Krušovic
3. Lezení na Pindíka
4. Dva pindíci
5. Takovéhle tady mají zmrzliny
6. Příběh beze slov 1
7. Příběh beze slov 2
8. Příběh beze slov 3
9. Příběh beze slov 4
10. Roca di Corno
11. Lezení na Roca di Corno
12. Při slaňování nám cáká adrenalin z uší
13. Lezení na Capo di Noli
14. Je to pastva pro fotografy
15. Už jsme ve Verdonu
16. Známý pohled do kaňonu
17. Při lezení je děsné vedro
18. ...tak se jedeme radši koupat
Ano ano, zas je tu léto a my už zase jedeme do Finale Ligure (počtvrté), do Verdonu (popáté) a Chateauvert (teprve podruhé!). Fantazií sice neoplýváme, ale je tu hezky a při našem stylu lezení tu stále zůstává spousta cest, které jsme ještě nelezli.

Tahle výprava probíhala zcela v odpočinkovém duchu - já měla vyvrtnutý kotník, Milda nelezl dva roky a Péťa jednou v životě. Brtovi tak nezbývalo než vzpomínat, jak si krásně zalezl s Komárem v Paklenici, ale našemu ležérnímu stylu se nikterak nebránil. Ten spočíval v tom, že když ráno všichni odcházeli do skal, my jsme teprve ospale otvírali oči, v jedenáct jsme se dovlekli do skal, tam jsme až do pozdního odpoledne umrcasovali asi tak tři cesty, pak jsme jeli na zmrzlinu, koupit víno a koupat se v moři.
Kromě toho vína jsme měli plné auto krabic s krušovicemi, které ale brzo došly, takže pak sloužily jako stoličky, dokud je nerozmočil déšť. Naštěstí ale Brto bufeťák brzy obkoukl všechny místní kontejnery a tak se u našich stanů postupně vršila špinavá židlička, kterou pro jistotu obalil novinama, aby vypadala echt sockoidně, kovové křesílko s upadlým polstrováním a rákosová židlička která se po prvním usednutí ještě více rozpadla. Bohužel jsme měli narvané auto k prasknutí, tak jsme je tam museli nechat, ale Brto rozhodl, že příště pojedeme bez všech věcí a s přívěsem. Protože už známe ta správná místa, zaplníme postupně přívěs matracemi, roštem, židličkami, bicykly s píchlými pneumatikami, rozbitým skútrem, malinkatým náklaďáčkem bez baterky a skleněnými demižóny s rozpadlým opletem. Prostě Itálie je ráj bufeťáků.

Kromě bufetění se Brto rozhodl po dlouhém váhání koupit si nové lezečky - Miury od La Sportivy, které nejsou až zas tak levná záležitost. Zkoušení trvalo kupodivu celkem krátce (Tok by si za tu dobu nekoupil ani jedny ponožky),a druhý den nadšený Brto vyrazil do cesty v nových lezečkách. Jejich neblahému konci zabránila pouze vysoká pořizovací cena a tak neskončili někde v hlubinách lesa nebo na dně oceánu. Ukázaly se být totiž velké a taky v nich Brta děsně pálila chodidla. Každá další cesta se pak odehrávala ve znamení sprostých nadávek, hysterického pláče a záchvatů vzteku. Kdyby teda někdo měl zájem o Miury velikosti 42, zánovní, jsou k mání za levný peníz.
Já jsem si s sebou naštěstí vzala své bačkorovité lezečky kam se mi narvala i noha s obinadlem a ukázalo se, že se mi líp leze než chodí, i když to nebyly žádné zázraky. Brto mě ale brzy přestal litovat a začal mě honit do cest na prvním. Zjistila jsem, že se bojím padat ještě víc než jindy, protože mě jímala smrtelná hrůza, že když blbě spadnu,tak si tu nohu vyvrknu ještě víc. Místo nadávání do hajzlů jsme se pokoušela uplatnit taktiku slz, ale Brto byl neoblomný. Sice tolik nenadával, ale stejně mě nakonec k tomu tahání dokopal. Ale naštěstí jen 5c, protože jsem se tvářila velmi bolestínsky.


Vytvořeno: Sestra 16.8.2004 16:01