Nedělní bahnění

Rubrika: Reportáže z akcí
Autor: Lucka

Šplhání průrvou
1. Šplhání průrvou
2. Ještě zapózovat a pak rychle ven
3. Jílovec nebo bahno?
Tak připojuju taky pár řádek k výletu do propasti Čeřinka ze dne 23.3.2003.

Když jsem se poprvé dočetla o akci Propast Čeřinka, řekla jsem si, že by to mohlo být docela vzrůšo. A taky že bylo.
Patřičně jsem se vybavila proti blátu a očekávala nejhorší. Když jsme přišli ke vchodu do jeskyně a uviděla jsem ta železná dvířka jako vchod pro trpaslíky, trochu mi zatrnulo. Nevím sice o tom, že bych trpěla klaustrofobií, ale představa, že se někde šprajcnu mezi skalními stěnami, mi moc dobře nedělala. Tak jsem nasadila gumové rukavice, zapnula čelovku a nakonec vlezla dovnitř, jako bych to dělala každý den. Jakmile jsem byla jednou uvnitř, neměla jsem vůbec čas přemýšlet, jestli ta chodbička dolů není náhodou nějak moc úzká. Všechny myšlenky jsem soustředila na obahněný železný žebřík. Sestupovat po něm bylo docela v pohodě. Za chvilku to ale začlo být zajímavější. Po překonání žebříkového úseku už se šlo nebo spíše prodíralo mezi obahněnými stěnami pořád směrem někam dolů. To by ještě šlo. Ovšem než jsem se dostala k tomu nejhnusnějšímu úseku. Přede mnou se šklebila průrva, která se musela překonat velmi dlouhými kroky po nepatrných obahněných a tedy kluzkých stupech. Chytit se nebylo čeho. Dostala jsem radu od jeskyňáře, že musím rozepřít lokty o stěny, tady si stoupnout na špičku boty (také obalená bahnem) a támhle druhou nohou překročit na velmi vzdálené další obahněné stupátko. No kdybych nevěděla, že to přede mnou přelezl, asi bych si myslela, že se zbláznil. Už jsem se viděla, jak hučím do tmavé propasti pode mnou. Kupodivu jsem to bez větších potíží překonala a myslela si, že nejhorší mám za sebou. Že se tou samou cestou budu muset taky dostat nazpátek, mě pro tuto chvíli zas až tak nevzrušovalo. Dostala jsem se do malé jeskyňky, která byla docela prostorná. Konečně jsem si mohla pořádně prohlédnout, kam že jsem se to vlastně dostala. Pak jsem se byla podívat do krápníkové jeskyňky, kam cesta nebyla také nikterak jednoduchá. Teď už jsem byla obalená celá bahnem, tak už ani nevadilo, že jsem se hlava nehlava a bahno nebahno prodírala kupředu skrz zešikmenou chodbu za světýlky jeskynních mužíků.
Ve srovnání s tím, co mě ale ještě čekalo, bylo tohle všechno procházka růžovým sadem. Hnána touhou vidět podzemní jezírko jsem slanila průrvou, do které jsem původně nechtěla spadnout. Dolů to šlo snadno, i když člověk musel dávat bacha, aby se prosoukal některými zúženými místy. Potom, co jsem si prohlédla jezírko a celou jeskyňku, přišla noční můra. Musela jsem se dostat zase nějak nazpátek. Teorii šplhání po laně jsem znala, něco, co se blíží praxi, jsem si vyzkoušela na Klokočkách a teď mě čekala drsná realita. Nejhorších bylo prvních několik metrů volným prostorem. Po několika desítkách minut jsem se pohnula asi o dva metry a první přestupní stanice u nýtu byla stále nehorázně vysoko. Nicméně mi nezbývalo nic jiného než zatnout zuby, zakousnout šplhadlo o pár centimetrů výš a zase se o trošku posunout blíž k cíli. Další úsek nad nýtem už byl lepší, ale horor to byl pořád. Posledním úsekem jsem se doslova procpala z posledních sil. Pak už jen chvíle odpočinku a s euforií, že už ten drasťák mám za sebou, jsem se začla drát zpátky na světlo boží. Dostat se zpátky přes průrvu už byla po tom všem hračka a já jsem pádila zpátky nahoru. Po nohou, po kolenách i po rukách stále vzhůru.
Potom už najednou nebylo třeba svítit si čelovkou. Nade mnou se zjevilo neskutečně jasné bílé světlo, prolezla jsem trpasličími dvířky a jako krtek mžourala do sluníčka. Byla jsem ráda, že už jsem zase zpátky na povrchu a komentář, no ty teda vypadáš, mě rozhodně nemohl rozházet.

Vytvořeno: Lucka 9.4.2003 17:28