Poševno navzgor v živej skale!

Rubrika: Reportáže z akcí
Autor: Bidlo

Skalaška v severní stěně Triglavu

Skalaška smer. Foto: www.prezlc.si
1. Skalaška smer. Foto: www.prezlc.si

Neděle 10.8. 2003, 5.00. Budíček, fuj to je brzo! V noci tady na parkovišti dokonce vedle našeho auta zastavili ochranáři a svítili do lesa, zda nespíme deset metrů za autem. Spali jsme nerušeně dvacet metrů za autem. Rychlá snídaně a v 5.30 vyrážíme. Přístup pod severní stěnu Triglavu trvá asi hodinu a půl. Hlavou se honí myšlenky, jak asi bude vypadat tento den. 1200 metrů vysoká stěna - to jsme ještě nelezli. Navíc Julky proslulé ne zrovna pevnou skálou. Máme dva slovinské průvodce, které se v údajích o naší cestě - Skalaška smer - poměrně rozcházejí. Jeden popis uvádí dobu výstupu 5-6 hodin, druhý popis 12-15. Trošku rozdíl. Prvovýstup trval pět dní, hm. Obtížnost uvádí jeden průvodce 4+, ale nejtěžší místo popisuje jako 5+. Druhý průvodce uvádí skrajno tezavo. Také naše znalosti Slovinštiny místy pokulhávají. Co to asi bude poševno navzgor?
Plynule přecházíme do dvojkového lezení po šikmých policích na počátku stěny. Ještě nepříjemný snad trojkový výšvih v lámavé skále, brr, a zase pěšky po polici. Dostali jsme se bez jištění výše, než jsme očekávali. A pak už začíná férové lezení po pilíři. Čtyřky tu mají vskutku tvrdé, nerozpakuji se a přidržuji se hned první skoby - nejsme tu od toho, abychom řešili lezecké problémy, vysvětluji Kubovi, hlavně rychle nahoru. Druhá délka ještě tvrdší, úroveň zajištění nic moc, asi čtyři skoby proměnlivé kvality a dva mizerné friendy na 40m náročného lezení. Jestli to takhle bude pokračovat... Další dvě délky jsou však už lehčí. Potom dlouhý traverz, turistika po policích, občas koutový výšvih, travnaté police, suťové police, po hřebeni, za hřebenem, šikmo doprava, šikmo doleva, skála, tráva, suť, skála, tráva, suť. Obědváme na konci hřebínku. Lehčí terén končí, nad námi je zase kolmá skála. Až příliš kolmá a hladká, hodnotíme, tudy to nepůjde. Kufrujeme, vracíme se asi 50m a uhýbáme trochu doprava do velkého komína. Předbíhá nás dvojice Slovinců. Byli ve stěně před námi a chtěli lézt Čopův pilíř, zdejší pověstnou šestku. Částečně však netrefili cestu a částečně asi o ní měli jiné představy, pilíř vzdávají a dolézají Skalaškou. Jsou jasně rychlejší, první neuvěřitelně chrtí a téměř se nejistí, a navíc lezou s malinkým baťůžkem na celou dvojku. My zase udělali naši tradiční chybu, báli jsme se stěny a bivaku a každý si neseme pěkně svoji popelnici: 3l vody, jídlo na den a půl, žďárák, čelovka, bunda, flíska, boty. Proklínáme své popelnice. A brzo proklínáme i Slovince, kteří nás shora začínají bombardovat dávkami kamení. Z komína traverzujeme doleva a pokračujeme vzhůru, zase dvě délky tvrdého čtyřkového lezení. Potom lehčím terénem hřebínkem a položenější stěnou s občasnými skalními výšvihy. Sakra, do jaké nadmořské výšky ta tráva poroste?, dohadujeme se s Kubou. Předbíhá nás Slovinský sólolezec. To je teda borec, takhle za odpoledne si prásknout severní stěnu Triglavu. Že leze někdo sólo těžký věci, to chápu, ale že leze i takhle rozlámaný, to je dobrá magořina, no když na to někdo má, hm. Dostáváme se pod nejtěžší místo výstupu. Stěna se tady zase staví a v celé své šíři vytváří jakési hladké vypouklé břicho. Uprostřed ho protíná spára, v dolní části převislá - tudy snad ne. Dvojka Slovinců odlézá hodně doleva, ruce v nevýrazné travnaté římsičce, nohy v kolmé stěně a mizí za rohem. Vypadá to také dost hrozivě. Sólolezec naopak míří doprava téměř na hranu a spárkami pod převis a potom doleva do komína nám předlézá cestu, kterou ho následujeme. Byla to nejtěžší a nejkrásnější délka v celé cestě, spárky a sokolíky a později komín v kolmé stěně, dost namáhavé, ale vše dobře odjištěné (asi 12 skob) a kromě jednoho místa úplně pevné. Škoda jen, že máme lezení zpestřené malou přeprškou. Následuje už položenější terén s občasnými výšvihy, po několika délkách balíme lana a dalších asi 200m dolézáme volně na vrchol stěny. Tráva vydržela až do konce stěny, tj. do výšky kolem 2600m. Je asi 6 hodin večer.
Máme velkou radost, večeříme a obdivujeme výhledy. Vidíme několik hřebenů hor, s clonou působivých temně šedých mraků. Rozhodujeme se přenechat samotný vrchol Triglavu bohům a ještě dnes sestoupit. Sestupová cesta po hřebeni do sedla Luknja byla podle očekávání nekonečná a nad očekávání náročná, místy šlo o zajímavou ferátu a skutečné alespoň jedničkové lezení. Sestup ze sedla byl pochopitelně také nekonečný. Na parkoviště přicházíme za tmy něco po desáté hodině a pár minut nato začíná bouřka. Takže to bychom měli v suchu.

Vytvořeno: Bidlo 12.8.2003 12:58