Dachstein Südwand - Steinerweg

Rubrika: Reportáže z akcí
Autor: geo

00-Sudwand.JPG
1. 00-Sudwand.JPG
2. 01-K tomu svetylku se snad jeste dneska dostanem.J
3. 02-Rissverschneidung-Sparokout, dulezite slovicko.
4. 03-Vyhled do Johana, docela naval.JPG
5. 04-To neni slunicko, to je blesk od fotaku.JPG
6. 06-A pohled jizni stemnou nahoru.JPG
7. 07-Slunicko uz je skoro za nama.JPG
8. 08-Jeden z 4 cechu. Konecne slunicko.JPG
9. 09-Gobo na zacatku traverzu.JPG
10. 10-Zatim je to pohoda.JPG
11. 11-Bude hur.JPG
12. 12-Jindra prekonava exp. misto.JPG
13. 13-HO Humanita.JPG
14. 14-Naval v komine.JPG
15. 15-Sparokoutokomin.JPG
16. 16-Obcas s nama byl i Gobo na standu.JPG
17. 17-Ceskorakouska dvojka pod klicovym mistem.JPG
18. 18-Pivo!.JPG
19. Zly exmetodik Gobo a Jindra
20. 20.JPG
21. 21-Extremecamping.JPG
22. 22-Dobrodruzstvi na sestupu.JPG
23. 23-Rani parkac, vecer byl prazdny.JPG
Když bratři Steinorové tuto cestu v roce 1909 poprvé vylezli, stala se milníkem v historii horolezení. Jižní stěna Dachsteinu patří se svými 850m bezpečně mezi nejimpozantnější stěny Rakouska. Cesta je velkým podnikem a předpokládá bezpečné zvládnutí čtvrtého obtížnostního stupně. Tolik překlad z Bergsteigen.at, kde najdeme ještě pár dalších superlativů.

Někdy ve středu Gobo napsal do diskuze na Humwebu, že má na víkend dvě místa v autě směr Dachstein. Říkám si, že by bylo fajn konečně se vypravit za lezením do Alp. Gentlemansky nabízí lezení ve třech. Trochu znejistím při pohledu na topo cesty, zejména v okamžiku když zjistím, o kterou stěnu jde, a že má 27 délek, což je zhruba tolik kolik jsem zatím v horách za život vylezl.

Snaha někoho sehnat a lézt něco normálního v okolí selhala, a vidina dalšího víkendu v Praze mi pomáhá vsugerovat si, že to jako druholezec nějak přežiju. V pátek čtyři hodiny před odjezdem tedy Gobovi odpovídám, že jedu. Rychle vyrážím nakoupit jídlo a dalších pár drobností. Nakonec vše stíhám a v 14.30 vyrážíme Jindorovým autem z Opatova na Dachstein.

Se setměním jsme na parkovišti pod Dachsteinem, takže vidíme firnové pole u nástupu. To usnadňuje rozhodnutí, zda-li si brát cepín. Mačky zavrhujeme. Balíme dva batohy pro tři lidi a jdeme spát. Parkoviště se poprvé ukazuje jako nepříliš vhodné místo na spaní. Během noci furt někdo přijíždí nebo odjíždí, takže jsem docela rád, že už v 3.40 vstáváme. Naházíme věci do auta a ve 4.00 vyrážíme na nástup.

Nástupová cesta vede okolo Südwand Hütte , a dále úbočím jižní stěny. V noci toho není mnoho vidět. Gobo si však cestu pamatuje z nepovedeného pokusu před dvěma roky a já už ji taky jednou šel, neboť je podobná nástupu na Johan klettersteig. Jinak: cesta je značena červenejma puntíkama. A začíná kousek za chatou Sudwanthutte (šipka). Nejdříve vede klečí, pak po suti až se dojde ke skalnímu prahu (potok). Zde buď po firnu (pokud tam je), nebo pod skalním prahem, nebo lezením po prahu stále traverz vlevo. Až v jednom místě narazíme na ocelové lano (to tu dřív nebylo, a tak překonání prahu byl docela zajímavý kousek). Dále furt nahoru, po levé straně vidíme hřebínek se sedlem a věžičkou, po tečkách směřujeme sem. Před věžičkou nesejdeme z teček a traverzujeme doleva. V momentě kdy jsme v sedélku se nám otevře pohled na celou jižní stěnu, kde na úpatí spatříme \\\"Markantes Loch\\\".

Na nástup docházíme spolu s Gobem. Ne že bychom Gobovi stačili, ale ten si z nudy udělal drobnou zacházku na nástupu. Už teď je jasné, že nás ve stěně bude dost. Po cestě jsme ještě za tmy zahlédly čelovky jedné dvojky na nástupu, a teď za námi vidíme dalších osm lidí. Před firnovým polem na sebe navlékáme úvazky a matroš, a volně přecházíme firnové pole. Po chvilce dvojkového lezení jsme na začátku cesty. Chvíli po Gobovi vyráží nějaký vůdce, klientem se moc nezabývá. Po skále spíš běží než leze, klientu ho nejistí, jen mu podává lano. Samozřejmě jen jedno, dvojčata nebo půlky tady mají snad jen češi. Za námi je ještě jedna rakouská dvojka a čtveřice čechů.

V prvních pár délkách se různě motáme s rakušákama, češi lezou asi délku za námi. Takto dolézáme až na Plattendach. Po něm se 1-2 terénem opět dostáváme k lezení. Mám pocit že se najednou odevšaď vynořilo spoust dalších dvojek a trojek. (Že by snad lezli Hazardline (8)?) Vzdávám počítání lidí ve stěně a jen se nějak snažím nezamotat do té spousty lan. Také to konečně vypadá, že polezeme na sluníčku. Prej jižní stěna, a zatím to byl jen samej stín.

Dolézáme na místo kde se cesta rozdvojuje. Gobo lehce kufruje, předlézá nás česká čtyřka, němčouři se někam rozptýlili. \\\"Tak to je ten tajemnej Gobo, furt o něm jenom slyšíme, ale teď ho i konečně vidíme\\\", říká jeden z čechů, když vidí našeho prvolezce. Začínáme traverz po Salzburger Bandu, neboť Gobo vyslyšel naše prosby, že po Steinerbandu se plazit nechceme. Traverz je pěkně vzdušný, původně čtyřiceticentimetrová police se mění postupně na pouhý zářez. Sice po Gobovi chci ať tam něco pozakládá, no ale znáte to, není čas. Místo kde, už po polici nejde dále jít, ale je třeba trochu slézt a jít dále rukama zářezem si moc užívám. Hlavně s batohem a na provázku, kterému se říká poloviční lano. Vidina kyvadla je ale dostatečnou motivací proč nepadat. Odměnou za dolezení je akorát hnusnej štand a konec expozice, neboť Dach finálně zahaluje mlžnej opar.

Dále následuje nádherné čtyřkové lezení komínama, koutama, spárama a kombinacema těchto tří věcí. Chvíli se nemůžu dopočítat dvojek co jsou za náma. Jednou jsou to Rakušáci podruhé Češi. Vše se nakonec vysvětluje tím, že jeden z nich je Čech co mluví rakousky. Na štandech je tak poměrně veselo, až občas začínáme zapomínat Gobovi povolovat.

Hmm, to už jsme někde v klíčovém místě. Kupodivu je to spárokoutokomín. Jako bonus převislej a možná i trochu mokrej. Gobo ho na prvním nějak přeběhne. My s Jindrou se v něm trochu s batohem trápíme. Nad komínem už je to nuda, teda kromě dvou míst, které Gobo nechce oblézt. Začne to být taky trochu orintačně náročnější. Cestu nám zpestří ještě dva "basejumpři", kteří okolo nás proletí. Teda "basejumpři", tihle letí v naší výšce projistotu bez otevřeného padáku, který snad otevřou až někde dole. Jak v té stometrové viditelnosti poznají, kde je dole, mi zůstává záhadou.

Nakonec dolézáme po deseti hodinách na hřeben, a za pár minut i na vršek Dachsteinu. Přidáváme si do deníčku další vrchol zdolaný s pivem a začínáme sestupovat. Chvíli si hrajeme na zodpovědné, že půjdeme radši po delší ferratě než přímo po ledovci. To však jen do té doby, než se na ledovec vydává dvojka bez cepínu i maček. My máme cepíny, takže se utěšujeme materiálovou převahou. Nakonec to bylo zcela bez problémů.

Sestup je pak dlouhý a nudný. Po ledovci Směrem k horní stanici lanovky, pak do sedla Hunerscharte, odtud chvíli ferratou a pak po suti. Doporučuji se držet přímo dolu. Cesta totiž vede přes Sudwandhutte, takže se směřuje k cestičce na hřebínku, která je vidět dole. Lze to tedy seběhnout rovně dolu po suti.

V devět jsme zpátky na parkovišti. Nikam se nám už nechce. Opakujeme chybu se spaním na parkovišti. V 4.30 projede po parkovišti hlídač a všechny spáče vytroubí. Pak asi další hodinu neustále přijíždějí nějací rakušáci. Všest to vzdáváme a odjíždíme do Prahy.

Topo, popis a další je na: http://www.bergsteigen.at/de/touren.aspx?ID=394

Vytvořeno: geo 26.8.2010 16:20
Upraveno:geo 26.8.2010 17:37další...