Hledání Hořovických skal

Rubrika: Reportáže z akcí
Autor: Kuba

Foto: Hanka
1. Foto: Hanka
2. Foto: Hanka
3. Foto: Kuba
4. Foto: Kuba
5. Foto: Kuba
6. Foto: Kuba
Po dlouhých osmi letech zase vyrážíme na skály Hořovicka. Koná se typický podzimní den, v neprůhledné mlze je sychravo a lezavá zima.

Daniela, Hanka, Pionýr, Kuba
Zvláštní na naší průzkumné výpravě ovšem je, že pytle nevisely na skálách, ale ležely v lesích někde mezi nimi. Většinu skal jsme totiž s Hankou tehdy nenašli nebo nedokázali poznat, která je která.
Měli jsme s sebou jen turistickou mapu od Kartografie 1:100 000 a Průvodce Nepískovcové skály z Olympie. Dnes jsme vybaveni lépe. Busola, podrobná mapa 1:50 000 ze Shocartu a průvodce Horolezecké terény Hořovicka dělají dobrou službu.
Z dálnice Praha Plzeň sjíždíme u Žebráku a za chvilku parkujeme u kostela v Líšné. Asi v něm není o moc tepleji než venku, protože babičky a dědečkové přicházející na mši jsou zachumlaní do tlustých vrstev oblečení stejně jako my.
Jdeme chvilku po zelené značce, ale v první zatáčce za vesnicí uhýbáme severním směrem na polní cestu. Mrznou nám prsty, choulíme se do bund a debatujeme o mrtvém teleti, které zemědělci pohodili na betonový sokl u kravína. V lese se snažíme prohlédnout mlhu, protože tam někde má být podle mapy Černá skála. Oblézáme několik černých zamechovatělých skalek, v bílém mléce najdeme i jeden vyšší skalní hřbet, ale je jasné, že tady žádné velké lezení nebude. Opravdová Černá skála stojí někde jinde.
Změť skalek tedy opouštíme na západní stranu a hledáme silnici Líšná - Kublov. Po ní dojdeme přes samotu Křižovatky k hájovně Hřebeny. Kousek za ní máme po levé ruce tři buližníkové věže nepříliš nápaditě pojmenované I., II. a III. Vybíráme si prostřední a lezeme na ni nejištěnou dvojkovou Cestou ztracené sestřičky a poté trojkovým centrálním komínem zvaným Chrastivá. Kvalita skály, materiál a klasifikace přibližně odpovídá Černolicím. Je to buližník, maximální výška cest bude třicet metrů.
Teplota je těsně nad nulou a při tom je ve vzduchu vlhko. Kámen tedy studí a necitlivé prsty to chtějí mít rychle za sebou. Na vrcholu k našemu údivu nacházíme bytelný slaňovací kruh, a tak spokojeně frčíme dolů. Při detailní obhlídce vidíme ve stěnách pár nových nýtů a zatlučených skob, obtížnosti cest okolo nich odhadujeme od šestky výš.
Shodujeme se, že pro dnešek bylo lezení dost, a vydáváme se na pěší průzkumnou výpravu. O pár stovek metrů dál na sever nacházíme po pravé straně silnice v pravotočivé zatáčce krásnou osamocenou věž Maják. Někde dál na východ by se měly v lese skrývat méně významné skalky Věrovka, Petrovka a Široká.
Za zatáčkou odbočujeme po žluté turistické značce k na severozápad. Když dojdeme na vrchol nevýrazného kopce, zatočíme okolo lesácké boudy doprava k severovýchodu. Z mlhy se vynoří skalnatý vrch Jouglovka. Na strmých stěnkách rostou zakrslé borovice, přecházíme malé kamenné moře a obdivujeme plochý vrcholek.
Vracíme se na silnici a jdeme po ní nazpátek do Líšné. Asi kilometr před obcí je ze silnice vidět po pravé straně mohutný skalní hřeben Dehetníku. I tady vede pár spoře vynýtovaných cest, několik vyskobovaných cest a několik desítek klasických směrů, na které je potřeba se vybavit vklíněnci a friendy. Na druhé straně silnice se v lese skrývá opravdová Černá skála. Tady nás mapa od Shocartu zklamala, protože názvy ani umístění skal na papíře neodpovídají skutečnému terénu.
Pod duchnou z husté mlhy se šeří už ve tři odpoledne, proto se vracíme k autu, pouštíme topení na nejvyšší obrátky a jedeme spokojeně domů. Celou cestu omýlám, že sem bychom měli jezdit s nováčky místo poněkud profláklého Holáče nebo Šárky.

Vytvořeno: Kuba 28.11.2003 14:43