Co Sestruše slíbeno, dodrženo býti musí...

Kterak blbost roku sobě poříditi

Ha-pá-ty-tlá aneb Území posledního štandu

Ahoj, Janičko, Kubo, Pionýre a vy všichni ostatní, kterým jsem kdysi slíbil, že se jednou dozvědí jak to bylo doopravdy... A právě dnes je ten správný den poodhalit roušku tajemství a pohlédnout pravdě do očí!

Bylo to zrovna na Velikonoce léta páně 2001, kdy Bridže, Janu, Detvu a mě posedla myšlenka, které nebylo možné vzdorovat - totiž vyrazit do Roháčů. A když už tam jednou budem, proč si taky nevzít lana a nějaké to železo, že? Roháče jsou pěkná věc, ale v létě nezalezeš, páč je to všechno locker a duben je ve slovenských velehorách ještě poměrně mrazivým obdobím. Tož slovo dalo slovo, sbalili jsme stany, cajky, jídlo na tři dny (já do svého notoricky známého červeného batohu) a vyrazili jsme. V mužstvu řádila neposedná euforie, a tak jsme hned druhý den po ránu vyrazili na něco pěkného. A proč ne zrovna ten výšvih hen tam pod Baníkovem? Proč ne zrovna ten výšvih, co máme za stanem? Nemusíme se nikam honit. Stejně, než nás Bridž vykope ze spacáků a než rozmotáme sedáky, bude pomalu poledne. No prostě klíííd, pohoda. A protože je ten výšvih docela rozměrný, volí každá z lezeckých dvojic svoji vlastní variantu výstupu, sem tam na sebe dokonce i vidí.
Vyzbrojen svou zánovní červenou bundicí nastupuju do stěnky za vydatného Detvího supportu, kterému v ČHS, nevím proč, říkají jištění. Detva se pohodlně usadí do frenda a smyce a já zatím zkouším udělat na kameni roznožku v mačkách. Prvních deset metrů pomalu odsýpá, kameny přimrzlé k sobě dobře drží a poskytují tak vítanou oporu mým prokřehlým končetinám. Přichází poměrně rovný úsek, promenádní choďák, a zase nějaká ta římsa. A zrovna když visím na jejím horním okraji a mé omrzlé prsty se snaží podmanit si další chyt, přichází nesnesitelné pnutí lana. Povóóól! Nic. Škubu jak blázen. Nic. Svým roztřeseným dechem zahřívám lano a přemlouvám jej k větší roztažnosti. Už jen pár centimetrů. Uff. Podařilo se. Další chyt dobyt, věším se do něj a na skalní špici nahazuju smyci, štandím, dobírám. Detva prožívá tyto napjaté chvíle v poměrném bezpečí a teple prvního štandu. Jistí, povoluje, dobírá, křičí: Konec lana!. Žádná odezva. Mezi prsty mu projíždí posledních pár centimetrů. Ještě že už má druhý konec navázaný na svém sedáku. Křičí. Prudké škubání lana. Zběsilé pnutí. Křičí. Vyhodnocuje situaci a povylézá o metr víš. Ještě o jeden. Jeho opičí paže však již nedosáhnou na frenda, aby mohl zrušit štand. Ále, však se pro něj vrátíme. Cvak!
Druhá délka je krásná. Užíváme si systém polic a parádní koutek. Úsměvy věnované fotografům, jiskrný čerstvý vzduch daleké ciziny, nesnesitelná lehkost bytí. Štanduju, Detva odhodlaně dolézá a na nás čeká třetí délka. Vypadá to už spíš jen na takovou procházku než na pořádné lezení. Závěr to trochu vylepšuje, ale jinak pohodlná pěšina pro bábu s nůší. Zanechávám pod sebou dvě postupová jištění ve tvaru smyc. Dolézám na vrchol, kde děd Maróz uchopil pevně žezlo do svých rukou. Namrzlá krusta, ani kousek skály nekouká. Tož si slezu zasejc trochu níž, ne? Udělám pořádný štand takhle ve skále, jak nás to vždycky učili, ne? Lup tam smyci na ne zrovna příznivě nakloněnou špici. Ale co, když se do toho posadím, vhodně zatížím, bude dobře držet. Ještě pojistný frendík támhle do té skuliny. Detva hrdinně ukrajuje další metry. V půlce délky se - už jen tak ze zvyku - ptá: Jistíš? Jistim, jistim. Několik dalších vychutnaných metrů. Ojoj, začínají mi mrznout kolínka. Ale ne ty v ešusu. Tady tyhle, tajhle dóle. Vrtím se trochu ve štandu, protahuji ztuhlé údy. Vssst! řekla smyce a s nonšalantním klidem opouští místo, které jí mnou bylo předurčeno. Škubnutí frenda ani necítím. Ten se neobtěžoval cokoli říkat. Prostě letím. Bohužel ne jako pták, dokonce ani Ikaros by mi nepřišel kolegiálně potřást pravicí. Letím potupně hlavou dolů, zádama napřed. Bink! (kamenem do hlavy, teda vlastně hlavou do kamene) Bink, bink! (v otloukání se vystřídaly některé další stavební součásti mého skeletu) Detva se obličejem ocitá nebezpečně blízko mých dvanáctihrotých maček. Bacha!!! Trh, škub, plesk! Ve stejné vteřině se konečně kdesi nade mnou zamotalo lano a kamarád Detva neohroženě špendlí prolétající rudou kouli vlastním tělem do závěje. Dýchací otvory zaražené hluboko ve sněhu několikrát zhluboka filtrují vzduch, než se zbytek těla zmůže k další stresové reakci. Kurňa, to byla šupa, co?
Bridž s Janou zatím bezpečně dolézají svoji variantu. Jistící Bridž v jedné chvíli postřehne periferním zrakem jakousi červenou skvrnu řítící se do údolí. Volá na Janu: Tomu volovi už zase upad batoh! Po několika minutách vítá Janu Bridžův štand do své přátelské náruče. Batoh? Vždyť oni s sebou žádnej batoh neměli...
Zase dole u stanů. Byl to vlastně docela úspěšný den. Přežili jsme další Velikonoce. Detva nemá v lebce dvacet čtyři roztomilých ďolíčků. Mámu nepotěším na její narozeniny svojí fungl novou cínovou rakvičkou. A hlavně: Neztratil jsem batoh!
Co teď? Běžet k potoku. Nabrat studenou vodu do dlaní a pořádně se ošplechtnout. Pokládat si zmatené otázky: Proč tu jsem? Proč bych tu nebyl? Proč bych tu být měl? Proč bych tu nebýt neměl?
Vrátit se domů. Vyprávět přátelům. V oddíle si vyzvednout cenu Za největšího vola roku.

Tak takhle to tedy bylo, kamarádi. Všechno je čistá pravda a ať se propadnu do Západního Německa, jestli kecám.