Jak se HPčka "dopalovala" ve Švýcarsku

1) Výstup na Weissmies

2) Příprava k zimnímu spánku

3) Ranní stoupání na Stralhorn

4) Výhled ze Stralhornu

5) Ranní ptáčata cestou na Nadelhorn

6) Ranní výhledy při výstupu na Nadelhorn

7) Výhled z Nadelhornu

8) Bobřík odvahy

9) Humanita je všude

10) Malé radosti na cestě zpět

Všechny obrázky

Drobný popis závěrečné akce "HPček" ve Švýcarsku.

Celé naše Švýcarské HP dobrodružství začalo vlastně již cestou.
Při putování po Německé dálnici jsme se dozvěděli, že naše auto, které mělo odjíždět poslední, bylo zatím jediné na cestě. V tu chvíli nám bylo jasné, že nemusíme nikam spěchat a tempo zvolnilo.

Furka Pass (2429 m n.m.):

Po příjezdu na Furka pass jsme byli před nelehkým rozhodnutím. "Budeme zde nocovat, či nikoliv"? Bouřky všude okolo nám nenaznačovaly nic dobrého. Avšak naděje umírá poslední!!! Naše soukromá rosnička zahlásila, že nás bouřky obejdou a není čeho se bát. Nenechala se zlomit ani poznámkou, že podle ostatních meteorologických modelů to vypadá na „velké špatné“.
Finální rozhodnutí: Zůstáváme!!!
Rozhodili jsme karimatky, nasoukali se do žďáráků se spacáky a bylo nám krásně.
Ani jsme nepostřehli, že o hodinku později dorazilo druhé auto a naše počty se zdvojnásobily.
Již v průběhu noci začalo střídavě pršet (chvilku málo, chvilku hodně).
Když se člověk přenesl přes myšlenku, že další den bude sušit vlhké věci, bylo poměrně příjemně. Jediné potřebné bylo otočit se, aby při dýchání nezatýkala voda dovnitř kolem obličeje.
Co však nad ránem moji pohodu trochu narušilo, byla hladina vody kolem mě. Stále stoupala! Nebudu lhát, v tu chvíli jsem pár lidem kolem mě, kteří spali na „nafukovačkách“ opravdu záviděl.
Netrvalo dlouho a cítil jsem stále větší pocit „vodní postele“.
Chvíli před budíčkem se na nás však usmálo trochu štěstí a na chvilku přestalo pršet. V záchvatu, že při balení už tak mokrých věcí alespoň nemusíme zmoknout, jsme začali vylézat ze spacáků a překotně vše mokré cpát do auta.
Jak jsme v tu chvíli byli rádi, že si člověk může v autě zatopit a posnídat v relativním teple.
Zbytek cesty do kempu byl již poměrně pohodový, a dokonce se udělalo i pěkné počasí.

V kempu (Saas-Grung):

V kempu nás trochu zaskočilo, že jindy prázdný kemp byl nyní poměrně plný. „Na Pražáky“ jsme si zabrali tři kempovací místa, která se právě uvolňovala a jali se řešit naši přítomnost na recepci. Zde jsme strávili poměrně dost času a přes odpovědi typu: není místo, je místo jen na část pobytu a je místo v jiné části kempu jsme se dostali k závěrečné kontrolní obhlídce, námi okupovaných míst, ze strany „recepčního“. Finální rozhodnutí, že stačí pouze přemísti jeden stan a auto na druhou stranu naší řady, jsme uvítali s nadšením. Domluveno a vyjednáno včetně „Free passů“ na autobusy a část okolních lanovek. Zbytek dne probíhal ve jménu rozbalování, sušení a výletu na Hohsaas, kde jsme se trochu aklimatizovali a „ťapali“ po ledovci.

Weissmies (4023 m n.m.) normálka – SZ stěna (PD-):

V neděli byl na plánu aklimatizační výstup normálkou (SZ stěna) na Weissmies. Výstup to není nijak těžký (PD-), ale pro některé z nás to byl první kontakt s ledovcem a uplatňování teoretických znalostí a zkušeností z nácviků. Obstojně jsme vystupovali výš a výš. Každý bojoval s nadmořskou výškou, dle svých možností. Od příjemného výstupu, až po pocit na zvracení, které přišlo po každém snězeném soustu. Kolem jedné hodiny odpoledne jsme byli nahoře, udělali pár fotografií (když zrovna nebyly mraky) a následně pádili dolů. Shrnuto podtrženo 900↑ 900↓ po ledovci za cca 7 h.

Dvoudenní Strahlhorn (4190 m n.m.) normálka – SZ hřeben (PD-):

V pondělí ráno jsme moc nespěchali. Čekal nás „pouze“ výjezd lanovkou na Felskinn a přes Britannihutte, dva ledovce a kamennou morénu do místa našeho bivaku. 400↑300↓ cca 5 h. Kromě velkého horka nic zvláštního. Po příchodu jsme si vybrali místa na spaní a upravili si je dle našich představ (vykopání „vaničky“ ve sněhu, zbudování zábran proti větru či vyčištění spacího místa od ostrých kamínků).
Po vzoru dřívější zimní zkušenosti z Krkonoš (cca -7 °C) jsme byli připraveni a nabaleni na trochu větší zimu. V průběhu večera a noci nám však postupně docházelo, že se očekávané ochlazení bohužel nedostaví. Postupně bylo, z různých koutů naše spacího útočiště, slyšet svlékání, rozepínání spacáků a vystrkování všech možných částí těla, aby se člověk uvnitř neuvařil. Spaní samozřejmě nebylo z nejkvalitnějších, ať již zalehnutím za světla či nadmořskou výškou (cca 3075 m n.m.).

V úterý bylo naplánováno vstávání na čtvrtou a odchod kolem páté ranní. Bohužel člověk míní, realita mění a mačky na nohou jsme měli až kolem půl šesté, což se nám následně celý den neblaze vracelo, jako bumerang. Stoupali jsme nahoru po ledovci a postupně svlékali vše, co se dalo. Přes noc sníh trochu ztuhl, takže šlo poměrně obstojně chodit. Již v průběhu první hodiny jsme se rozdělili na tým Alfa a Beta (oba tříčlenné) a postupovali trochu rozdílným tempem směrem ku vrcholu. Časový rámec pro návrat jsme stanovili na 10:00 hod (a to je jen jednou denně), aby vše proběhlo časově správně a bezpečně. Tým Alfa dorazil na vrchol 10:03. Tým Beta se již v sedle rozhodl, že otočí, protože časově a zdravotně již vrchol nedával úplně smysl.
Návrat byl v duchu „stihnout lanovku“, která jela poslední v 16 h. Budiž nám pro příště ponaučením, že nemá smysl úplně hnát, protože se to pak propíše do výkonu, pohody i na zdraví. Příště bychom asi zvolili pomalejší tempo s více přestávkami a nouzovým spaním například na Britannihutte. V horních partiích se sestupovalo poměrně příjemně, sníh již trochu povolil a dalo se našlapovat poměrně měkce, ale bezpečně. Bohužel o dalších pár metrů níže byla teplota vyšší, sníh měkčí a chodilo se hůře. Poslední stovky metrů před zastávkou v bivaku byly opravdu za trest. Výplňový sníh v trhlinách byl již hodně měkký a nebylo žádnou výjimkou propadání se po kolena.
Dokonce zlomek vteřiny po jednom ze zvolání „napněte lano, jsou tu trhliny“ skončil jeden z nás po pás v trhlině a dle jeho slov, by se sám z trhliny nedostal. Napnuté lano však zafungovalo a bylo to „pouze“ do půli těla. „Hej rup“ a zbylí dva zapadlého nešťastníka poměrně lehce vytáhli. Ještě pár přeskoků přes trhliny a byli jsme v bivaku.
Již tady jsme byli poměrně znaveni teplem, ale čekalo nás ještě balení a dlouhá cesta zpět na lanovku. Zabalili jsme se, lehce občerstvili a hned spěchali dále dolů po ledovci. Naše rozhodnutí, že mačky již nejsou potřeba, protože je ledovec posypaný mnoha kameny, nebylo úplně chytré. Po pár dalších metrech jsme došli ke spodním sérakům, kde by byl pohyb bez maček skoro roven sebevraždě. Nasadili jsme mačky, přeskákali séraky a po chvíli jsme přecházeli přes velkou středovou kamennou morénu, mezi dvěma ledovci. Rychle jsme přeběhli i druhý ledovec a vyšplhali k Britannihutte. Zde jsme potkali tým Beta a spolu jsme se vydali na cestu k lanovce. Jak již bylo řečeno, lanovka jezdila do 16:00, poslední z nás zde byli v 15:45. Souhrn dnešního dne 1300↑ 1400↓ a cca 10 h.

Rest day

Středa byla ve znamení odpočinku. Rozdělili jsme se na tři nezávislé jednotky. První šla do nedalekého kaňonu na „sportovky“ a poté si v kempu užívala gurmánské chvilky. Konečně totiž bylo trochu více času na vaření vlastního jídla. Chvilkami to vypadalo, jako když vaří „pejsek a kočička“, ale výsledky byly spíš v kolonce „gastro porno“.
Druhý tým vyrazil lanovkou na Hohsaas a užíval si místní mošt, při pozorování okolních hor.
Poslední tým vyrazil na obhlídku vedlejšího údolí a při cestě zpět zvládli i nakoupit.

Dvoudenní Nadelhorn (4327 m n.m.) a Stecknadelhorn (4241 m n.m.) - SV hřeben (PD,PD+):

Ve čtvrtek jsme nastupovali na druhou dvoudenní výpravu. Opět jsme moc nespěchali a ze Saas-Fee se nechali lanovkou vyvést na Hannig. Odtud jsme vyrazili na chatu Mischabelhutte, kde jsme měli rezervované spaní s polopenzí. Kromě tepla byla cesta poměrně příjemná, zprvu trochu z kopce, poté již jen do kopce. Cesta se nám několikrát „horsky“ změnila pod nohama. Od horského chodníku, přes příkrý vysokohorský chodníček až po kamenitý hřebínek. Slunko stále obstojně svítilo a krásné výhledy byly pěkným doplňkem. První příchozí skoro zvládl rozcestníkový čas, což na „polo těžko“ nebyl úplně špatný výkon. Dnešní „procházka“ 1050↑50↓ 3,25h.
Na chatě jsme se převlékli do suchého, občerstvili se a ubytovali. Mischabelhutte je „klasická“ švýcarská horská chata. Cena 86 CHF není nic moc zvláštního, proti jiným. Co mě však trochu zaskočilo, bylo dalších 5 CHF za „marsch-tee“, který ve výsledku nebyl úplně dobrý. Večeře v duchu „školní kantýna“ již jen dokreslila celkový dojem. První chod houbová polévka z pytlíku. Vcelku dobrá a kdybychom věděli, že to bude jediný docela dobrý chod, asi bychom zůstali pouze u ní. 😊 Následovalo „UHO“ s rýží tak tvrdou, že jsme se vsázeli, jestli se vůbec potkala s vodou. Završením bylo něco, „jako puding“. Po jídle rychle vyčistit zuby a „na kutě“.

V pátek jsme měli budíček na půl třetí. Od tří již nastoupeni na snídani. Ta byla o poznání lepší, než večeře a přirovnal bych jí „k normální“ na horských chatách, kde není lehké zásobování (pečivo, vločky, nutella, džemy atd.). Po třičtvrtě na čtyři jsme již stoupali po hřebínku. Teplé dny se podepsaly i na toto ráno. V tuto ranní hodinu, ve výšce cca 3500 m n.m. jsem přicházel k ledovci pouze v dlouhém tričku a ohrnutých kalhotách.
Rychlé obutí maček, navázání na lano a hurá po ledovci nahoru. Cesta vzhůru ubíhala poměrně lehce. Naše zlepšující se aklimatizace již byla poměrně dobrá a síla v nohách poměrně stálá. I přes lepší „podmínky“ došlo cestou k excesu, kdy po uklouznutí bylo potřeba zalehnout cepín, aby tento nešťastník „nesletěl“ do trhliny.
První tým byl na vrcholu již kolem osmé hodiny ranní. Při čekání na ostatní se však do dvojice dala zima a rozhodli se, že budou pokračovat na vedlejší vrcholy. Při traverzování na druhý vrchol, bylo rozhodnuto, že kvůli měknoucímu sněhu bude zdoláván pouze jeden další vrchol s následným urychleným návratem. Po krátké návštěvě vedlejšího Stecknadelhornu byl tým již zpět na hlavním sestupovém hřebeni a postupně „doháněl“ ostatní týmy, které šly z Nadelhornu rovnou zpět na chatu.
Při obcházení kamenitých hřebínků po strmém ledu dokonce došlo k nechtěnému vyzkoušení pádů do vlastních ledovcových šroubů. Vše vydrželo „na jedničku“ a mohlo se pokračovat dále. Při scházení hřebínku začínala trochu pracovat únava a nevyspání. Měknoucí sníh celou situaci také úplně neulehčoval a ve spodní části ledovce to již vypadalo stylem krok… skluz… krok… pád… atd. Ještě pár stovek metrů po kamenitém hřebínku a i poslední tým byl na chatě.
Všichni se postupně zabalili a vyráželi z směrem do údolí. Pouze jeden člověk stihl lanovku z Hannigu. Ostatní museli po vlastních až do Saas-Fee. Poslední metry byly již spíš za trest než za odměnu, ale všichni zvládli „poměrně ve zdraví“, pokud nepočítám puchýře na patách, které se budou ještě pár týdnů léčit. Souhrn dnešního dne 1100↑ 2600↓ a cca 13 h.

Sobota byla v duchu balení a odjezdů. První auto dobalilo dopoledne a vyráželo ku Praze, druhé auto až odpoledne, a ještě přespávalo na Furka passu.


Nasbíraná ponaučení:
Pokud je možné mít záložní plán, kupříkladu spaní na chatě kdyby se nestihla lanovka, nemá smysl spěchat.
Důležité je hodně pít, nejen kvůli teplotě, ale také kvůli ředění krve.
V předstihu by měl člověk vyzkoušet, jaké potraviny mu vyhovují a moc neexperimentovat při výstupech. Hodí se do kapsy pár povzbuzovačů (na každého platí něco jiného: čokoláda, tyčinka, cukr atd.).
Před „výletem“ do vyšších hor se hodí „natrénovat“, pak člověk bojuje již jen s výškou, nikoliv sám se sebou.
Hodí se minimálně dva páry ponožek a střídat je.
Když je terén trochu nebezpečný, hodí se přemýšlet a pokud možno jistit. Ať již vedením lana mezi kameny či použitím ledovcových šroubů.

Závěrem bych celou akci shrnul, jako velice úspěšnou. I přes vyšší teploty a zdolání všech vrcholů pouze pár účastníky. Pár puchýřů na nohách nechť nám ponaučení, abychom se lépe starali o nohy a možná uvažovali o změně bot.